KatikaZeroes
Na Šestce Na Poustce - zajímavé (pro mě) je, že dost velkou část jsem napsal ještě ve chvíli, kdy se ty věci neodehrály, kdy jsem si je musel představit, vymyslet. Jenže Nata jednala tak logicky, že když už jsem popisoval akutní události, ty předchozí s nimi splynuly a dnes tomu snad ani nemůžu uvěřit.
POZOR!!!: Všechna jména, osoby a hlavně příběh je celý vymyšlený. Nic se nezakládá na pravdě. Jde o fiktivní události, které se jen zdálky tváří, že se skutečně staly. Vzhledem k tomu, že je vše psáno z pohledu první osoby jednotného čísla, zdůrazňuji, že nic z toho se mě osobně nestalo. V současné době ležím v hotelu na Maledivách, piju Jim Beam s colou, kouřím Marlborky a koukám na porno. Je to prostě jen a jen nějaká představa.
Masanja - příběh opravdového šílenství
Jinočany. 6.6. 2016
Prolog
“Kde jsi?”, ptal jsem se vlastně už jenom sám sebe, protože před chvílí odešla. Udělala to už několikrát. Vždycky, když jsme si neporozuměli. Nemuselo by to být tak těžké si nerozumět. Já jsem Čech, ona Ruska. Paradoxně. Podobnost těchto národů je snad jen v řeči. Jinak je mezi Čechem a Rusem rozdíl asi jako mezi mužem a ženou. Dva rozdílné živočišné druhy. Ale většinou šlo o maličkosti, které se rychle vysvětlily.
Tentokrát nechtěl ustoupit ani jeden z nás a téma bylo od začátku beznadějné. Nedalo se slovy stejně vysvětlit, takže teď, několik let po tom, co se ztratila z mého života, nechápu, proč jsme o tom vlastně tehdy mluvili. Proč jsem s tím začínal, když se to stejně nedalo vyřešit slovy. Proč jsem s tím začínal, když jsem předem tušil, jak to skončí. A ono to skončilo. Tak jak to začalo. Náhodou.
Nasedl jsem do autobusu ve svém rodném městě a čekal, až se rozjede směr Praha. Po několika měsících spaní ve zkušebně, bičování ledvin a jater alkoholem, dušením plic dehtem. Téměř bez peněz, zcela bez citu, bez sebevědomí.
Za sebou jsem nechal dvě děti, svůj bývalý domov, bývalou manželku, kdysi mě milující rodiče. Netušil jsem, co ještě můžu ztratit. Byl jsem přesvědčený, že nic. Jel jsem někam a jel jsem tam umřít.
Byl konec února, dvacátého. Zima, jak v ruském filmu. Tady se na mé cestě poprvé výrazněji tato východní nálada projevila. Vytržený z bydlení ve zkušebně bez tekoucí vody, wc, deního světla, jsem byl přepravou autobusem ohromený stejně, jakoby mě posadili na nějakou moderní atrakci na Matějské pouti.
Každý úkon, od placení řidiči, přes samotnou cestu, po vystoupení, jsem v hlavě probíral už večer před tím a přemýšlel o těch věcech dál a dál. Bál jsem se. Bál jsem se, že na mě někdo pozná, jak jsem asociální, vytržený z kontextu. Navíc na mých očích chyběly brýle, které mi rozžvýkal stroj v práci, kterou jsem dva měsíce před touto „cestou nikam“ opustil. Neviděl jsem dobře a stejně tak jsem se i cítil.
Nestalo se nic. Cesta proběhla a já vystoupil na nádraží Holešovice. Přesunul jsem se směrem k metru, koupil si několik lístků a pokračoval směrem Florenc. Tady jsem si od jednoho dobrého mladého muže zjistil, jakým způsobem se dostat do městského autobusu směr Žižkov. Tam mě v nahrávacím studiu 3Bees očekával přítel, který se rozhodl mi pomoct.
Koncentrace podivných bytostí se po mém výstupu z autobusu na stanici Černínova ještě zvýšila. Napadlo mě, že bych se tu nechtěl ocitnout o několik hodin později. A to ačkoliv jsem vlastně podle původních předsevzetí odjel do Prahy zničit se, zmizet, umřít. Ne s dalším nožem v zádech.
Spěchal jsem směrem, kterým jsem tušil studio a alespoň chvilkové odpočinutí od nekonečného stresu. Necítil jsem už ruce, ramena, nic. Jen zimu na tvářích a na rukou. A horko na zádech a v hlavě. Už to nechci, říkal jsem si. Chci z toho pryč.
Zastavil jsem u dveří s označením “3Bees Studio”. Chvíli jsem si dodával odvahy, jestli mám zazvonit. Zmáčknul jsem tlačítko s logem studia a čekal. “Na’ wo ist da!? Nicht klopfen!” Něco takového se ozvalo zpoza dveří a já nepoznával hlas svého přítele. Říkal jsem si, že jsem se spletl a jsem definitivně na odpis.
Za chvilku otevřel nějaký rozesmátý muzikant a mě se zvláštním způsobem ulevilo. Vzadu, v druhé místnosti jsem zahlédl mého kamaráda a okolo něj několik dalších lidí, muzikantů, kteří mixovali svojí nahrávku. Kamarád mi nabídl čaj, polévku, počítač s internetem. Byl jsem na chvíli jako miminko u maminky. Ani se mi odtamtud nechtělo, ale čekal mě ještě jeden přesun, a to do druhého místa, které studio 3Bees obývalo, a to do Jinočan.
Přibližně po hodince jsem se rozehřál, zjistil si nějaké informace, poděkoval a vyrazil směr Zličín, odkud je to už jen pár minut do druhé části studia, místa, kde začal můj další konec. Do místa, kde teď sedím a píšu. Do místa, odkud před chvílí, vlastně před několika lety, odešla a nechala tu všechno. Ačkoliv to tak teď je, vím, že se už nikdy nevrátí. Nemůže, ani kdyby chtěla.
Broučci
Člověk se podvědomě brání. Snaží se zachránit. Utéct před bolestí a smrtí. Ačkoliv se rozhodne, že se vším skončí, každá šance mu dává naději. Naděje umírá až nakonec. Stalo se mi něco podobného.
Najednou jsem měl kde bydlet. Měl jsem kolem sebe svět, který mě nutil něco s tím vším udělat. Původní plány na úplné sebezničení se rozplývaly s vidinou záchrany. Začal jsem tam, kde jsem před několika lety skončil.
Založil jsem si stránky kapely, která mě kdysi provázela vlastně každým dnem. Dal jsem jí jméno The Beetles a začal malovat. Maloval jsem si znovu představy, jak dobudeme svět. Jak budou lidi šílet nad skvělou hudbou, číst si krásné texty. Nemělo se tak asi ani stát, ale pomohlo mi to dýchat, spát, jíst, prostě žít.
Hned první den na mé počínání zareagovala jedna dívka z Ruska. Moje vyjadřování jí něčím přitahovalo a chtěla mě poznat. Probudilo to ve mě cit. Probudilo to ve mě energii. Probudila mě. Psal jsem víc a víc, doplňoval fotky a relikvie z minulosti kapely. A plánoval jsem. Bylo to něco nového. Byla v tom touha a opět ta náděj, která prý snad nikdy neumírá.
V mých představách se objevila možnost zahrát si před lidmi. Říkal jsem si, že se aspoň budu moct zničit během vystoupení. To by byla paráda, umřít na podiu, říkal jsem si jako ten největší idealistický hlupák. Ale když na něčem člověk pracuje, umřít už se mu ani nechce.
Naopak, chtěl jsem jí dokázat, že jsem ten nejlepší na světě. Že jsem ten jediný, kterého potřebuje k životu. Že skvěle píšu, hraju a zpívám. Byl jsem prostě naivní stejně, jako jsem byl patrně naivní i před tolika lety zpět, kdy mi bylo sedmnáct a viděl jsem svět jako skvělé místo k dobývání lidských emocí. Místo, které je potřeba měnit k lepšímu.
Osud mi přihrál problém, který se týkal jí. Přišel třináctý březen a moje nevinná otázka: Jak se máš? “Mám problém,” odpověděla. “Chtějí mě vyhostit. Pokud nedodám vašemu ministerstvu nějaké dokumenty”. A bylo to. Musím jí pomoct. Ikdybych proto měl udělat cokoliv.
Některé detaily přeskočím, protože do tohoto zpropadeného děje nechci zatahovat lidi, kterým můj osud sám osobě bez tak hodně ublížil a vzal mnohem víc, než dal. V každém případě jsem se s těmito lidmi spojil, omluvil se a začal se chovat jako běžný člověk.
Vlastně víc. Začal jsem dělat věci, ke kterým bych se jinak jen těžko donutil. Ne, nedonutil bych se. Ale pro ní jsem to chtěl udělat, a taky jsem to udělal. A čím víc jsem pro ní dělal, tím víc se mi začalo dařit.
Najednou měla moje “fiktivní” kapela před sebou dva koncerty, najednou jsem cvičil, pravidelně a vydatně jedl, téměř vůbec jsem nekouřil, nepil, nedělal jsem hlouposti. Své dny jsem se snažil využít na maximum a bylo to znát také na důvěře lidí okolo mě.
Měl jsem práci, za kterou jsem dostal peníze. Měl jsem jistotu bydlení. Měl jsem najednou nový smysl života. A už vůbec nikdy se mi nechtělo umřít. Najednou jsem v té předchozí mlze viděl svoje dvě krásné děti a donutil jsem se dát se dohromady natolik, že jsem je mohl vidět i ve skutečnosti. A mohl jsem je pohladit a mluvit s nimi. Měl jsem člověka, kterého jsem miloval a cítil jsem, že ten člověk možná miluje mě.
Nic nebylo překážkou. Všechny její problémy, a že jich bylo, odcházely tak rychle, jak jsem se jim věnoval. Byl jsem neunavitelný, nezlomný, nepřekvapitelný, geniální. Naivní. A dnes vím, že hloupý. Unavený. Zlomený. Překvapený. A už nejsem naivní. V této chvíli. V místě, kde právě končí tento řádek, si přeji, abych s posledním slovem příběhu také naposledy vydechl. Proč? Protože nic nemá smysl, pokud je na to člověk sám.
Zkouška
Kapela byla krátce před tím v podivné agónii a já jí chtěl ukončit. Snažil jsem se začít tam, kde jsme několik let před tím skončili. Bubeník se vrátil na Slovensko a do života přišly známé příběhy ostatních. Rodina, práce, problémy. Nějak nezbýval čas na hraní, skládání, zkoušení. Zkušeností, o kterých by se dalo psát, bylo hodně, ale nebyla síla, jenž by někoho z nás dostala do zkušebny.
Člověku se až stýskalo po tom zvláštním hluku, který se mu líbil. Zařvat si, vyřádit se. Zablbnout si jako by to bylo jen dnes. Nevím, proč těď už ani nevnímám změnu, která přišla. Blížily se koncerty a zkoušky z češtiny. Prodlužovat to nemá cenu. Zkouška kapely, která se dala ten den dohromady snad jen díky zátarasům u sjezdu na Jinočany, proběhla hodinu před samotným výstupem. Ale úsměvy na tvářích a klid pomohl večeru skončit se ctí. Jo, bylo to zakončený.
Zkoušky ale byly toho času různé. A rozhodně ne tak příjemné. Přestával jsem kontrolovat co je cvičiště a co už by snad mohlo být bojištěm. Připadal jsem si někdy jako v pravěku.
Jedním z úkolů bylo zachránit jednu občanku cizí země před vyhoštěním. To ovšem znamenalo trochu přidat v matematice, občanském zákoníku, v posilování a fitnes, psychologii, .. prostě přidat.
Samozřejmě, že jsme postupem času narazili na klasické pokusy o korupci, záměrnou neschopnost, netradiční rozhodnutí. Ale tyhle nespravedlivé věci nás spojovaly a přibližovaly. Díky doučování češtiny jsme se vídali denně, a trávili spolu snad mnohem více času než vězni z jedné cely.
Naše sny si byly blíž a ruce, oči, později i rty je následovaly. Každý sám si přál oddálit co nejdéle tu chvíli. Proto jsme si tak rozuměli. Mezi námi nebylo nic jiného, než vzájemná pomoc, vzájemné podněcování k větším výkonům, vzájemně příjemné vnímání se navzájem. Vzájemnost byla hlavním nadpisem. Nikdo nikoho k ničemu nenutil. Oba jsme po sobě toužili, a přitom se jeden druhého téměř ani nedotkl.
Jednoho dne se stalo, že učitel nechal svou žákyni opakovat věty, které vyřkl. Je to neprofesionální, z hlediska pedagogiky nevhodný přístup. Zvlášť když je učitel do své žákyně dokonce zamilovaný! Situaci nemohl zachránit ani fakt, že žákyně svého učitele také svým způsobem obdivovala a její myšlenky začínaly být v předchozích lekcích lehce hříšné. Pak přišly dny těžkých zkoušek.
Den přijímání
Přijímací zkoušky v Brně. Pondělí. Dopis plný špatných zpráv. Úterý. Nemožnost se s tím vyrovnat. Zkoušky z češtiny. Středa. Vyřešení dopisu plného špatných zpráv. Příchod nového dopisu plného špatných zpráv. Čtvrtek. Zkouška vzájemnosti. Víkend. Zkouška trpělivosti a oddanosti. Pondělí. Zkouška z češtiny. Úterý.
Není lehké přijmout tolik zásadních témat najednou. Jsou lidé, kteří zkolabují už při vstupu do čekárny zubního lékaře. Já ta místa také právě nepreferuji. A tam, kde jsem se ocitl v těch dnech, rezonovaly snad všechny obavy běžného člověka.
Všechno zlé je k něčemu dobré. Asi je to pravda. Těžko můžu popřít vynikající výsledky všech špatných zpráv, které připravily scénář několika posledních měsíců. Ale už mi to připadalo značně stresující a plánovat život ze dne na den nebaví prostě nikoho.
Jednoho dne se těžce zkoušená bytost, tělesná schránka zahnaná do kouta, ozve. Ten den jsem si pojmenoval jako den přijímání a od té chvíle se odvíjelo všechno tak trochu paralelně. Nemohl jsem ztrácet čas. Pokud jsem se sprchoval, nedokázal jsem zároveň vytvářet salát, čistotu a vynikající náladu dohromady. Zaměřil jsem se na princip. Proto ten úspěch. Proto ten neúspěch.
Některé dny ale nebyly tak hektické. Naopak byly prázdné. Bez úkolů. Ty jakobychom nedokázali ničím stabilním zaplnit. Nápady jsme měli, ale co chvíli jsme se rozhodovali pro další. Občasné výstřely přinášely občasné zásahy. Tušili jsme, že se naše pracovní aktivity brzy spojí. Ať už jsme chtěli, nebo vlastně ne. Naše jazyky se stále více přibližovaly. Ať už jsme po tom toužili, nebo ne.
Intermezzo
"No Pjéťa, štó ty ďélaješ!?" Povzdechla si utrápeně při pohledu na můj způsob krájení zelí. "Vždyť domlouvali jsme, že bude ten hajzel trochu kratší". Měla pravdu. Jenže když jsem oddělil od těla zeleniny košťál, celé se to nějak začalo rozpadat. Čím víc jsem se blížil nožem k vlastní ruce, tím větší jsem vytvářel tlak. No a čím větší byl tlak, tím víc se to snažilo rozpadnout. Takže jsem krájel co vyjíždělo a "nudličky" byly čím dál delší. To se pak špatně plní do pirožků.
Tohle vynikající jídlo nás provázelo kromě první návštěvy rodného města vždycky a všude. První setkání s mým předchozím světem. A na hlad: pirožky. Koncert s rozbitým okem, brýlemi a představami. A na chuť: pirožky. (její) Vysoká škola. (její) Přijímačky. Cesta tam a zpět. Šup tam s pirožkem. Nevíte co s jablkem, trochou cukru a skořice, špetkou soli, trochou mléka, hladkou moukou a dvěma vejci? Pokud máte i olej nebo jiný tuk na smažení a pánev nebo troubu: pirožky na sladko. Dokonce jsem tuhle variantu začínal považovat za lepší než štrůdl. Ajnčto ten neumím.
Žrát. To je sloveso. Nemám rád pořekadlo, že sytý hladovému nevěří. Nevěří. Ano. Hladový nažranému. Protože co všechno znamená se pořádně nacpat hladový prostě zapomněl. Lednice těch, kdo rádi jedí, o tom ví své.
Pokud člověk chce mít ty zmiňované pirožky klasičtěji, hajsle (mn.č.) jim říkáme(od slova "hajsel"), pak v ní musí mít nějakou uzeninu, cibuli, zelí, žampióny. Ale nejen hajselem živ je člověk. Je třeba vlastnit sýry, mléko, jogurt, paštiku, šunku, zmrzlinu, vaječný koňak, ovoce, zeleninu a další, vlastně všechny nezbytné potraviny.
Jenže co když se nechce jíst? No, neměl tam být ten vaječný koňak.
Návraty
Ležím, ani nevím, jestli ještě dýchám. Jo, je to dobrý. Kde jsem to byl? Co jsem tam dělal? Nata se odstěhovala. Proč? Taky bych rád věděl.
Každý úspěch je vykoupený bolestí. Ty schůdky, na kterých jsem tehdy stál už zase mají své místo u vstupu do promítací místnosti. Tehdy těch lidí bylo dvě stě. Za den. pak už se začaly dít podivuhodné věci. Myslel jsem si, že už to mám vlastně "na lopatě".
Nevěřil jsem dost silně, že to, co dělám, má smysl. Makal jsem, to ano. Učil jsem se, to ano. Mučil jsem se. To ano. Ale neviděl jsem výsledky. Náznaky. To ano.
Jednou jsem to nevydržel a selhaly mi nervy. V kombinaci s různými chemickými procesy při trávení různých konzumních věcí jsem jednoho dne prostě vystartoval a cíl se tehdy zdál být blízko. Dnes vím, že je dál než Dejvice. Dál než Brno. Dál než Sibiř. Všechny dálky smrt porazí.
Ožral jsem se. Jako to nejposlednější české prase, které se kdy ožralo. Ožral jsem během toho pofidérního odpoledně další tři prasata. A jako prasata jsme se také chovali. Chvilková nekázeň mě stála hodně potu a potom i krve.
A blízko toho všeho stála, dívala se."Pjéťa, štó, ty ďélaješ?". A já jen tupě zíral směrem do tunelu, jestli už není za tímto litrem rumu vidět světlo. Nebylo. Naopak. Byl jsem slepý a hluchý. Ne mrtvý. Pamět sloužila za tím vším. Sloužila mši. Za věci, na které musím navždy zapomenout.
Pracuj, Pjéťa
Práce osvobozuje. Je to šílená pravda napsaná na vratech mnohem šílenějšího zařízení na ničení lidské důstojnosti i lidí samotných. Ale musím uznat, že pokud nevíte kudy kam, práce vám umožní to zjistit nebo na to alespoň nemyslet.
Než jsem se s Natou setkal, byl jsem asociální, odevzdaný, odměřený, neschopný, schlíplý, unavený, zbytečný. Ten záblesk možnosti být s člověkem tak krásným, pracovitým, cílevědomým, vlastně dokonalým, mě donutil jednat. A jednal jsem rychle. A byl jsem tvrdý. K sobě.
Na konci února, kdy jsem se díky přátelům mohl přestěhovat do studia 3bees v Jinočanech, jsem nevěděl co se bude dít za hodinu, za dvě, nedej Bože zítra. V půli března, kdy jsem měl poprvé to štěstí spatřit tu nádhernou bytost, jsem začal uvažovat o budoucnosti někdy i v řádu dnů!
Dnes, když klepu do klávesnice tyhle věty, myslím s dosahem i několika týdnů, v některých konkrétních věcech i měsíců. Můžu Natě jen znovu a znovu poděkovat. Ale jak? Kde se ve mě bere všechno to, co ve mě chybí? Když člověk potřebuje velmi urputně čůrat, zapomene snad i na smrt blízkého.
Proč se ten pocit nedá vyvolat? Nebo snad ano? Drogy nefungují. Mléko a zelenina také ne. Sport funguje jen v té chvíli, kdy tělo trápíte. Pak je to ještě horší. Alternativa k původní lásce k někomu, kdo je prostě dokonalý vůči vašemu egu, neexistuje. A co když tu je? Neexistuje. Nata.
Po tom všem, pokud opravdu nechcete řízeně umřít, vám nezbyde, než makat. Dělat krok za krokem s tím, že nic jiného nemáte. Nic jiného, co má nějaký smysl. Nic. Jen práci. A tu jsem naštěstí měl. A hodně. A osud tomu chtěl, že díky ní se ke mě vrátila. Tak proč tu není teď?
***
Nata
Odstěhovala se. Musela. Tentokrát to bylo vědomé a řízené stěhování. Nebylo moc věcí, které si tenkrát sebou vzala. Kdysi. A přitom je to tak blízko. Jenom se na to už nedá dosáhnout.
Vysoká škola. Symbol toho, proč sem vlastně přijela. Všechno se podřídí. Do těch dnů jsme spolu byli vlastně denně. Najednou jsem byl odstřižený a nucený opět mávat křídly. A mě se tak tak moc nechtělo. Chtěl jsem být s ní. Nešlo to.
A jizvy se začaly hojit pomaleji. Teklo z nich něco. Ona tomu říkala slzy. Ale nebylo to tak. Byla to krev. Jenže čas všechno zahojí. A tak také učinil. Zahojil. Jenže jizvy zůstaly na paměť slzí a krve. Na památku výletů. Všech, které jsme mohli prožít. Mohli jsme úplně všechno.
NTK
Do Národně Technické Knihovny se jen tak bezdůvodně člověk nezaregistruje. Stojí to čas a peníze. A vůbec. Proč taky? Valná většina podstatných informací se dá vyhledat nebo aktivně zjistit. Ne tak knihy Catherine Cooke.
Některé /ze tří/ byly pouze jediné v republice, ostatní na tom byly velmi podobně. Problém. Cena za knihu kolem tří tisíc korun dávala najevo, že jediný, kdo je schopen ji zadarmo sehnat jsem já. A já nechci nikdy slevu zdarmo, takže...
Po marných zkušennostech při posílání zpráv a volání, kdy se zádná šance knihu sehnat neobjevila, jsem se prostě vydal do NTK v Dejvicích a prošel procesem registrace. Myšlenkově zcela ovládl dívčinu na informacích. Vynechala slova jako nejde, nevím, nemyslím. Předpona NE zmizela i ze slova NE. A výsledky se dostavily.
"No, Pjéťa... ty přijedeš na jeden den a já z toho vzpamatovávám tři dny!" zlobila se. Krásně se zlobila. Slyšel jsem jak říká něco jiného. "Ale ne. přijedu jen pokud se to bude týkat tvé práce. Nebo už nechceš knihu Catherin?"
"Ty máš!!?""I jó". "No, Pjéťa, a v kolik budeš dady?"
Její otevřenost jsem miloval. Ani vteřinu by neváhala a řekla by mi, jak se bude vdávat s tím a tím... jenže to se nestalo. Nemohlo se to stát. Právě pro tu jistotu jí mohl člověk naprosto důvěřovat. Byla stejná, jako já. Nedala by se prodat.
Jeden den spolu. Po hrozně dlouhé době. Jako by vás nacpali čokoládou, trávou, perníkem, extází a měli jste hlad. Napadrť střízliví a opilí zároveň. rozhodilo nás to víc, než tři další dny. A v Moskvě, mezitím, dozrával další postoj. Život je změna. Ale den má jen dvacetčtyři hodin.
Byli jsme jako děti. Byli jsme zase jako děti. Před odjezdem rodičů tam, co se říká, že práce prý osvobozuje. Pak tu práci ale musíte mít rád. Jinak vás uvězní a navždy zabije. Naštěstí jsem jí miloval.
řízek + brambory
guláš + něco
kuře na paprice + něco
těstovinový salát s kuřecím masem
segedínský guláš + knedlík
kuřecí směs se smetanovo-sýrovou omáčkou + těstoviny, rýže
přírodní plátek gyros + něco
vývar s nudlemi nebo játrovou zavářkou
gulášová polévka
zelňačka
čočková polévka
maďar + něco
karbanátek + něco
sekaná + něco
čočka na kyselo + párek + sázené vejce
selský závitek + brambory
nevím. Když se člověk nají, tak nemá chuť válčit. Jak to jen řekla? Hučí, ale neublíží. Tak nějak to vzdáleně bylo. Rozumněli jsme si. Pochopila vždycky všechno rychle a hlavně velmi přesně. Není teď podstatné, co přesně řekla. Ale byla tady. A všechno, co řekla, bylo... bylo.
Mylo. Například. Krátké je to slovo. Ale když vás někdo zkope jako by si psa nedovolil nebo se aspoň tak cítíte, je "Mylo" právě tím slovem, které vás dokope vystrčit hlavu ze zákopu a s Metallicou (třeba) v ní nechat si během krátkého sprintu tu onu i s tou kapelou v ní ustřelit.
Tak nějak jsem vnímal každé její slovo. Tak nějak se cítím teď, když o tom můžu jen něco napsat. Je to lump.Ani se nerozloučila. Tedy to jí samozřejmě zase a opět záměrně křivdím. Ale musím přeci nakonec najít něco, čemu "obyčejní lidé" říkají - vysvětlení.
Narozeniny
Někdy chce svým chováním a svou prací třeba i udělat radost svým blízkým. Někdy se to nedaří. Někdy do důležitých slibů vstoupí nemoc. Nemocný je každý, kdo je něčím omezený tak, že není hlavně fyzicky udělat to, co by jinak zvládnul.
Měl jsem na to čas pouze do našich narozenin. Nevěděl jsem, kde začít. Ale tušil jsem, že taková šance se objeví jen málokdy. Nezbývalo než se stát nápaditým a vše co nejlépe zaznamenat do konkrétní podoby. Pak by byl úspěch vlastně jistý. Tak kde je tedy chyba? Proč se toho bojím?
Přeskočím teď detaily, ty se měly teprve stát. Ale jisté bylo, že se naše krev poznávala s jejich. Vzájemně jsme se sledovali. Nevím, jestli byl impulsem ten velmi slušně připravený pstruh v hotelu Paris v Mariánských Lázních nebo mé oči. Tehdy jsem totiž vstoupil k nim. A byl jsem připravený na cokoliv.
Bít či nebýt, toť otázka
Vztah dvou lidí je jako dům. Pokud myslíte na to, jak vše zachovat napořád, pak se musí budovat stejně jako dobrý dům. V té době jsem ale spíš vnímal chuť něco opravit než vybudovat od úplného začátku.
Mohl jsem jít doprava nebo naopak. Mohl jsem se na všechno vybodnout a skončit u popelnice. Mohl jsem zkrátka všechno, co “obyčejný svobodný člověk” může. Mohl jsem se z toho vědomí zvencnout.
Přes bílé rukavičky líbat ruce královnám. Ve stínu světel chvíli zavřít oči a slyšet ten kokainový smích. Pít krabicové víno a nikam se nehnat. Rakev nemá kapsy.
V těch dnech jsem mohl číst ortel tak jasně, až jsem nechtěl. A nechtěl jsem nic plného světel a padlých bílých rukavic. Původně černých, posypaných bílým prachem. Nutilo mě to vrátit se zpátky. Ke kořenům. Nechat se zbít.
Kam s tím?
Otočil jsem se z místa mezi bubny a klavírem, protože jsem v zrcadlech zahlédl něco úžasného. /pro rusky mluvící to neznamená něco strašného, naopak/ Věděl jsem, že jednou se musím naučit kreslit.
Bylo to najednou. Jeden se otočí a už se neumí vrátit zpátky. Diamanty pokryté medem. Rubíny. Jenže. Jenže kabelka z krokodýlí kůže je vcelku naprd.
Prdel si s tim člověk neutře. I to byly názory. Slyšíš to a nevíš kam to hned zařadit. Zlomený je slib. Zrada. Uzdravující ruce jsou přibity zpět hlubokými hřeby. Vidím ale víru v tvých očích. Následuj boha, který prohrál.
Nikdy mě neuzdravíš? Říkali to. Oni to říkali. Ale já jim nevěřím. Myslím si, že stačí jen chtít. A když jsem jí tenkrát viděl.. je to hrozný lump. Je nádherná. A proto vím, že kolem mne teď létají andělé. Ačkoliv jsem nepil, nekouřil,ani v posledních fázích dne nejedl. Protože ona je. Já to vím.
Výlet
Nevím, čím to je, ale tohle slovo ve mě vzbuzuje pozitivní pocity. Odejít nebo odjet někam pryč, potkat, uvidět, seznámit se. Je v něm uschováno někdy i dobrodružstství, smích, zážitek. Výlet je plný očekávání zvlášť u dětí.
Já se hlavně těšil, ať to nazveme výletem nebo čímkoliv, že uvidím ji. Dnes, s odstupem, je mi jasné, že moje obavy, že mě nechce vidět, byly liché. Posuďte sami. Přijela za mnou. Byla to nejkrásnější bytost na světě. Za celou dobu návštěvy jsme se vlastně nevzdálili více než na několik metrů. A pořád to bylo málo.
Většinou jsme si byli blíž, než jsme směli. Alě děti mají výlety rády. A výlety jim to oplácejí. Tenkrát jsme ještě měli štěstí. Nebyli jsme potrestáni za chvilky radosti.
Pak se vrátila ke své práci. Já také, ale musel jsem se začít vracet jinam. A v těch dnech se utvářel dojem naprostého šílenství. Jeden by tolik nesmyslných schválností nevymyslel. Ne tak osud. Nebo co to vlastně je?
Zima
Už večer to vypadalo, že se něco děje. Foukal silný vítr a bičoval všechno, co mu přišlo do cesty. Do toho začalo drobně pršet a déšť se postupně změnil v sníh. Vločky létaly všemi směry a po dopadu zatím tály. Zatím.
Ráno už se člověk probudil v bílé krajině. Byla zima. Kalendář ještě nenasvědčoval tomu, že to tak vydrží, ale realita byla stále chladnější. "Nemohu přijet," řekla do telefonu a já nebyl schopen regovat pozitivně. "Proč?" zeptal jsem se. "No, Pjéťa. Mám spoustu úkolů. Blíží se konec semestru a já musím být dokonalá".
"To už jsi," namítnul jsem, ale věděl, že její rozhodnutí se zatím nikdy nezměnilo a jakékoliv přemlouvání bylo vždy spíše na škodu. Pak byla schopná vypnout telefon i na několik dní.
Chápal jsem to. Tak daleko od domova. Tak daleko od možné pomoci blízkých. Měla tu vlastně jenom mě, pokud chtěla někomu důvěřovat. Nechtěl jsem jí zklamat, nechtěl jsem jí k ničemu nutit. Ale potřeboval jsem jí.
"Nechci už to, co se mi stalo s minulou školou. Musím mít vše tak, jak má. Pochop to," dodala a chvíli bylo na obou stranách ticho. "Chápu to. Přesto, že si myslím, že by ti naše setkání také pomohlo, přesto na tebe nebudu naléhat. Mám tě rád, víš to?" "Vím, Pjéťa. Musíme být trpěliví".
Hm. Trpělivost je vlastností králů. Ve škole vás jí nikdo učit nebude. Ale pokud se nestane vaší kamarádkou, často ztratíte hodně. Její povaha byla snad proti stesku a podobným věcem imunní.
Na jednu stranu to bylo dobře, protože nikdy nevyhledávala jakákoliv krátkozraká povyražení. Byla cílevědomá a dávala tím vzor. Jenže mě připadalo to neustálé čekání a následná zklamání, že "to" zase nevyjde, dost nekonečné. Nechtěla nic slibovat, co neuměla splnit. Proto jsem vlastně po každém setkání nevěděl, jestli se ještě někdy uvidíme.
Dnes ale vím, že je lepší čekat na Godota než vědět, že už nikdy nepřijde. Přišla zima a nedalo se předem říci, jestli jí vystřídá jaro. Ale musí se dýchat, jíst, spát, něco dělat. Práce osvobozuje, ale já byl paralyzovaný pocitem, že je svět smutné místo. Ale proč?
Hodina
Vězeň nemá na vybranou. Tedy takový ten "poctivý" vězeň, který musí jen být a čekat. Ten, co se nemůže nijak zabavit, trávit čas smysluplně. Svobodný člověk má možnost svoje myšlenky vést a nemusí jen čekat. Přesto jsou situace, kdy je čas nekonečný a sebelepší nápad ničemu nepomůže.
Pokud chybí síla, která by vedla k tomu, aby se zvedl a začal se hýbat. Pokud to neudělá, ustrne. V horším případě se lituje. Hlavou se honí vzpomínky. Čím hezčí jsou, tím víc každá minuta bolí. Je jich šedesát do jedné hodiny a dvacetčtyři pro jediný den.
Dny plynou a hodiny mají dvakrát více minut. Člověk by křičel, ale kdo ví, kde ztratil hlas? Ticho. Hlavně v noci. Lehkost je tlustá a váží víc, než je jednomu možné unést. V pohledu do příštích dnů chybí místa, která dokáží pohladit, pochopit, usmát se.
Je to rovnice, která nemá řešení. Někdo se systematicky upíjí k smrti. Ale neuteče. Z vězení myšlenek se nedá vysvobodit. Zapomenout se dá jen pokud se skutečně chce. Ale zapomenout a opustit něco krásného, to nechce nikdo.
Nikdo a nic mě nenutilo to udělat. Ale postupně jsem se dostával do situace, kdy jsem téměř nedokázal myslet na nic jiného. Ničilo mě to. Nemohl jsem se uvolnit, nadechnout, přemýšlet co dál. Nedokázal jsem najednou řešit běžné věci. Problémy se proto hromadily a já je odkládal. Vytvořil jsem z nich hranici, na které jsem měl být upálený.
Radost
Přišel jsem na autobusovém nádraží o dost dříve, než měl dorazit její spoj. Kdybych v noci nakonec neusnul, asi bych tam stál už od rána. Ale spánek byl vykoupením. A když už jsem usnul, stal se ze mě normální jedinec, který prostě spí.
Často se budím, ale té noci jsem spal nepřetržitě. Ani nevím, co se mi zdálo. Jakmile jsem se ale vzbudil, byl jsem okamžitě zpátky. Přijede. Opakoval jsem si. Uvidíme se. Obejmu jí, políbíme se. Neplánuj, všechno se zase zkazí. V podivném transu jsem se oblékl a vyrazil směrem, kde jsme se snad měli potkat.
Když víte, kdy se má něco stát, pak už čas běží podle toho, jak má situace být příjemná nebo naopak těžká. Pokud očekáváte něco dobrého, jestli se dokonce těšíte, všechno je delší než se zdá. Tak to také bylo, tak jsem doufal, že naše setkání bude příjemné.
Když jsem zahlédl, jak přijíždí autobus, ve kterém měla být, snažil jsem se uklidnit a být připravený jako "Pjéťa", kterého zná a má ráda. Ne ten utrápený a frustrovaný vězeň samoty. Ale bylo to na můj organismus po těch všech dnech, co jsme spolu prožili, i co jsme spolu nemohli být, moc.
Stál jsem tam a hledal jestli jí neuvidím v některém z oken. Většinou si vybírala první ředu a i tentokrát byla tam. Seděla a dívala se ven. Když se naše pohledy setkaly, byl jsem už zcela neuklidněný a nepřipravený. Tvář se sama od sebe usmívala a zároveň z očí tekly proudy slz. Nedokázal jsem to zastvit ani ovlivnit.
Ruce se mi klepaly, přes tu slanou řeku jsem pořádně neviděl. Ale cítil jsem jí, když přišla až ke mě. Slyšel jsem nádherný hlas, který mi řekl "Achój, Pjéťa". Nikdy nebrečela, ale tehdy jí oči také neposlouchaly. Věděli jsme, že patříme k sobě, ale věděli jsme, že na to teď není čas. V každé z těch slz to bylo napsané.
Přiblížili jsme se úplně k sobě. Obejmul jsem jí, položil hlavu mezi její rameno a krk a dýchal. Konečně vzduch, který dýchat chci. Byl jsem šťastný. Tu vůni nikdy nemůžu zapomenout.
Co se dělo po tom, nevím. Je si pamatuji, že jsme tak podobně stáli o několik hodin později. A když se autobus rozjel a já tam zůstal sám, už jsem neměl z čeho plakat. Jen jsem cítil hrozný tlak v hlavě a bezmoc. Vrátil jsem se do vězení.
Tak na co si stěžuješ
Mám obě nohy, ruce, oči. A i další párové orgány jsou zatím tam, kde mají být. Dvě zdravé děti, rodiče, bráchu. Mám kde spát, udělat si něco k jídlu. Umýt se, vyprat si. V podstatě luxus. Spousta lidí na světě by si to se mnou ihned vyměnila.
Ale znáte to. Jsou chvíle, kdy jste umytí, najedení, vyspalí, jenže nestačí to. Vžil se pro to výraz toužit po něčem. Když má člověk nějaké přání a moc moc to chce, nevidí na své situaci nic skvělého. Tedy, pokud zůstává u přání.
Já chtěl být Natě nablízku. Přál jsem si přijít někam, čemu bychom začali říkat domov. Toužil jsem po úplně normálním vztahu, kdy ti dva mohou být spolu.
My jsme neměli problém s tím, že bychom nenašli společnou řeč. Věděl jsem, že jí zajímá co dělám, jak se mi daří, jak se mám. Ale okolnosti nás rozdělily a obsah kapes nedával šanci vidině společného života. Trápil jsem se tím vlastně neustále. Myslel jsem na to, když jsem ráno vstával, myslel jsem na to, když jsem šel spát.
Musel jsem se donutit využít veškerý volný čas k tomu, abych se učil jazykům, právu, technickým věcem. Nutil jsem se udělat ze sebe někoho, kdo vydělá tolik peněz, aby si mohl dovolit být princem. Jenže přestával jsem tomu věřit právě v takových chvílích, kdy jsem odcházel z autobusového nádraží a netušil, jestli jí ještě někdy vůbec uvidím.
V hlavě jsem řešil věci, které byly pro mě fatální, neskutečně nepříjemné. Jak to, že se kvůli té dívce nutíš k takovým věcem a vlastní děti tě k tomu nedonutily? Jak to, že by ses kvůli ní nechal zabít, ale kvůli sobě nejsi schopen ani chovat se k svému tělu slušně. Odpovědi na desítky podobných otázek jsem utápěl v extrémním tlaku na svojí vlastní hlavu. Věděl jsem, že jinak než zničený únavou nejsem schopen běžným způsobem ustát něco tak banálního, jako spánek.
Díval jsem se okolo sebe. Jak to dělají jiní? Třeba kamarád, který prožil prvních pár let svého dospělého života na podpoře a dnes má fungující firmu, dva byty, auto, přítelkyni, všeho tak akorát. Kde se v něm vzalo to, co ho dostalo do tak ustálené situace. Dluhy.
Najednou jsem viděl za vším jenom dluhy. Leasing na auto, hypotéky na domy, půjčky na dovolenou, na Vánoce. Najednou jsem pochopil, že většina těch, co jsem o nich přemýšlel, jsou zadlužení na hezkých pár let. Slovo "hezkých" se pro tu větu nehodí, ale říká se to tak.
Jenže já neměl na výběr ani, kdybych se zadlužit chtěl. Darovat ledvinu? Oko? Ruku? Kdo by chtěl ruku, která zvedala litry alkoholu, ačkoliv už to nedělá? Kdo by chtěl oči, které už nevidí nic než tmu? A ledviny to odnesly za všechno. Člověk si chce nejdřív užít, ale nakonec za to pyká až do smrti.
Žádné mléko ani sýry. Žádný tělocvik. Pozitivní myšlení. Nic z toho nemůže vrátit čas. Každá jediná smradlavá cigareta se vás pokusí zabít. A je jen na vaší továrně, jak se s tím vypořádá. Může to trvat i léta, ale zničíte se. Pak nemáte sílu ve chvíli, kdy vás potká štěstí. A proto, že je najednou nebe modré, proto vás to bolí ještě víc. Co všechno jsme mohli dokázat, kdyby...
Kdyby v prdeli plavaly ryby... Kdyby bylo hovno sladký... Kdyby mělo hovno rozum... Kdyby. Jenže člověk je stejně jako ostatní živé bytosti udělán tak, že to nějak podvědomě nechce vzdát. Ačkoliv je jasné, že skončí stejně tam, kde skončili ostatní.
Za ta léta, tisíce let. Hromady mrtvol. Hromady vyčpělých citů. Touhy pod nánosem hlíny. Tolikrát bilo srdce někoho pro někoho. A kde jsou oba dva? Prach si a v prach se obrátíš. Ale tak to nemůže být. Vím to. Na první pohled je to sice jedna nula pro fakt, že jsme jen figurky, které jednou budou hnít. Přesto věřím, že ona ne. A proč ne my ostatní?
V mém těle se objevilo něco, co mě přesahuje. Netoužil jsem po tom. Připadal jsem si vždycky jako normální člověk, který žije normální život. Ale teď se cítím jako houba, která nasává do sebe všechno, co je kolem. A vidím jen smutné, dlužící, fetující, zrazující a nevěrné, sobecké. Lidi?
S nástupem inernetu a dalších informačních zdrojů se může zdát, že "si to moc beru". Ne. Dřív také lidi znásilňovali, kradli, vraždili. Jen fašismus a komunismus zdevastoval co se dalo. Ale tahle plíživá tma. Ta je rakovinou. A rakovina roste dvakrát rychleji, než si jen myslíme.
Mám obě ruce, nohy i oči. Zatím. Než si na mě ukáže. Ale také mám dojem. Dojem, že to takhle nemůže jít dál. Lůza chřestí penězi a zvrací na morálku. Ruce zdvihlé z trávy jsou ubity zpět. Rezonuji.
Nas mnóga
Ten den jsem se už od rána snažil oprášit v hlavě ruštinu, kterou jsem umívávával docela slušně. Číst azbuku jsem uměl ve čtyřech letech a od třetí třídy jsem se učil ten krásný jazyk našich tehdejších okupantů ve škole. Cizí jazyky mám většinou rád a docela dobře se mi dostávají "na jazyk".
"Zdrávstvujte," přivítal jsem tetu, která přijela z daleké Sibiře. "Privjet," odpověděla se silným temperamentem, který dával tušit, že dnes bude jistě legrace. Proč?
Schválně si to někdy zkuste, jestli k tomu budete mít jakoukoliv příležitost. Ikdyž... jak nad tím teď přemýšlím, tak příběh opravdového šílenství by nebyl, pokud by se neskládal z dosti extrémně vyladěné mozaiky situací a postav. Ono i z mého popisu je vlastně poznat, že buď "kecám" nebo vše muselo být ve skutečnosti více vyhrocené. A bylo.
Prostě: zkuste si někdy projít Prahu od hotelu Pyramida nad Petynkou, přes Hradčany, Královskou cestou na Staroměstské náměstí a zastavit se na kafe a něco k snědku v oblasti Pařížské ulice. To všechno absolvujte s dvěmi velmi pohlednými Ruskami. Jedna z nich je tetou té druhé a ceny v popisované oblasti jí trochu zarážejí jen do doby, kdy zjistíte, že si myslí, že jsou v eurech.
Přesto je ochotná vejít do každého obchodu a všude si něco koupit. Když půjdete sami, je to poměrně krásná procházka, jen se vám nesmí stát, aby jste si skutečně v mnou zmiňovaném závěru cesty (Pařížské ulici a okolí) dali něco k jídlu a pití. I včeské měně jsou ceny poněkud vyšší.
"Děvuška, pažálusta, idí sjudá," řekla slušně, leč poněkud nahlas a na větší vzdálenost, teta. "To nejde," upozornil jsem Natu. "Vysvětli jí prosím tě nějak v pohodě, že u nás se jedná v restauraci s obsluhou trochu jinak. Zvlášť tam, kde stojí presso stočtyřicet korun." usmíval jsem se, aby teta netušila, že jsme ihned uvedli slušným fópá.
Kdybych ráno jen tušil, jak drsnou zkouškou z herectví a diplomacie dnes projdu, byl bych klidně nechal ruský slovník doma a místo něj se nějak extravagatně oblékl. Takto, seriózně v seriózních botech, kalhotech a svetýrku, s běžnou zimní bundou a poměrně seriózním výrazem, jsem nevypadal vedle těch bytostí ani jako Čech, ani zcela jako Rus. Ačkoliv to ano, ale bylo zřejmé, že Vutón, Kártiér, Versáče a jim podobné právě nevyhledávám.
Nebudu teď vyprávět příběh od konce, protože pokud to vezmu od začátku, uvěříte, že jsem nakonec v té restauraci seděl v klidu, objednal bych si klidně páva s mákem a zapil to francouzským Svatomartinským. Začalo to cestou od hotelu, kde vystoupila teta z dodávky jakési cestovní kanceláře a byl jí ihned "plný chodník". Já to mám rád. Silný hlas, usměvavá tvář, srdce na dlani. Žádná přetvářka, žádné machrování. Říká se tomu jižní temperament.
Teprve v té chvíli, a pak ještě mnohokrát, jsem pochopil náznaky, které ke mně už pár dní před příjezdem tety Naty vysílala. "Víš, Pjéťa, Alina má prachy." Tohle slovo pro peníze používala se zvláštní důrazem na písmeno R. A to jen ve chvílích, kdy jsme "zabrousili" v rozhovorech o situaci v Moskvě, jak jí na vlastní bytí zažila. Když třeba vyprávěla jak nejedla na otvírací akci nějakého domu, kde se jídlo podávalo na nahých tělech mladých dívek, které byly kýčovitě ztvárněny jako vodní panny. "Ona sama žila velmi skromně. Vypracovala. Je to beran. Je hodná. Jen ať jí tady zbytečně něco nestane. Ona má prachy."
Přátelé, kamarádi... Nezáviďte sousedům. Poprvé v životě jsem na vlastní kůži poznal, co to znamená, že v daný okamžik můžete vlastně téměř všechno, co vás napadne. K této rovnici přidejte také fakt, že neteř dotyčného i její přítel maji v těch dnech narozeniny.
Dost
Poslední dva dny. Setrvačnost. K výletu v Praze se lze ještě vrátit. Odjezd nebo odlet. Ve výsledku je to jedno. Je třeba dívat se kupředu. Zpátky ni krok. Je potřeba nového člověka.
Přání mohou být všelijaká. Leč pokud nejsou splněna, zůstává pouze u nich. Představy mohou vznikat o čemkoliv. Leč pokud nemají šanci, je to zase jen u nich.
Celý den jsem přemýšlel o jedné jediné věci. Mohou být tak odlišné představy býti předloze k přáním? A nedařilo se mi na tuto zdánlivě jednoduchou otázku odpovědět.
Asi ano. Ale v odlesku samoty je každá představa příliš jednoznačná, než aby se z ní vznítilo přání. Dopravní prostředek se ovšem vznítit může i bez představ a přání. A tak tomu nemělo brát konce.
Život je krásný
Než se narodíme, většinou uděláme radost aspoň na chvíli dvěma lidem, kteří v té chvíli nemyslí vůbec na nic jiného, než na ten pocit. Jak je krásné právě teď žít. Mít možnost milovat.
Ale těch věcí, kvůli kterým stojí za to projít si tváří v tvář vším tím ostatním smutkem, je mnohem víc. Všechno, co skutečně potřebujeme si můžeme celkem levně koupit. Jen zbytečné, je drahé. A opravdu krásné věci, tak ty se neprodávají vůbec.
Kdykoliv můžeme hledět na východ, či západ slunce. Na oblaka plující po obloze. Na květiny u cesty. Také do síně noci, osvětlenou pravými hvězdami, se žádné vstupné neplatí.
Tak nějak to bylo napsané v té knížce, kterou jsem pod dekou, s baterkou v ruce, mnohokrát otevíral a snil. Napsal jí pan Zapletal a jmenovala se Ostrov Přátelství.
Bylo mi kolem začínajících “nácti” let a já se na život strašně moc těšil. Hltal jsem tehdy i několik knih najednou, využívajíc jakoukoliv možnou chvíli mezi povinnostmi a hrami. Paměť mám možná až moc dobrou, takže dnes, když se někdy v noci probudím a sny byly neúprosné, bojím se. Že tu krásu, na kterou jsem se tolik těšil, nikdy nestihnu poznat. Proč taky zrovna já? Jsou horší věci. La Dolce Vita. To vlastně taky.
Vánoce /12.12.12/
Myslím, že každý, kdo by prožil tak intenzivní dny s člověkem, který mu je vším, by cítil velmi silně, že není ničím, pokud mu dotyčný zmizí ze života. Než se to všechno stalo, zapřísahal jsem se, že si s nikým nic nezačnu, dokud nebudu mít všechny své problémy vyřešeny. Když se ale objevila Nata, šly sliby i přísahy stranou.
Před tím jsem nebyl schopen ničeho. Mluvit s vlastními rodiči, setkat se s dětmi, dbát na sebe, nic. Byl jsem rozhodnutý, že až budu cítit, tu největší slabost, "uspím se". Ještě jsem nevěděl jak, ale představu jsem měl.
Od 15.3.2012 do 15.11.2012 měl mů život vzestupný směr. Začal jsem se o sebe starat, makat, učit se. všechno mělo smysl. Všechno jsem dělal pro ní. Pro vidinu toho, že ještě můžu začít znovu žít jako normální člověk. Mít vztah s někým, na kom mi záleží, vybudovat si zázemí, mít děti.
Pro někoho takového, jako byla Nata, je možné cokoliv. Pokud někoho takového potkáte, máte štěstí. Životní výhru. Ale co když ho ztratíte? Je možné se znovu přinutit k stejnému výkonu jako před tím? Pochybuji o tom. Všechno je v hlavě. Možná je lepší někoho takového nepotkat a být klasickým machem. Pivo Tv kámoši.
Típnout cigaretu a už si jí nedat je vlastně velmi jednoduché. V situaci, kdy vám hodinu poté někdo oznámí, že ...ne, zatím to ještě nedokážu popsat. Snažím se to vytěsnit z hlavy. V každém případě pak ani nevíte, že kouříte jednu od druhé a druhou od třetí a ... Není to omluva, snad pochopení.
Kolem vás probíhá řízené procesy štěstí. Máte pocit, že byste nejraději všechny ty rolničky a dědy Mráze rozkopali. Protože je nebe modré, bolí vás to ještě víc. Co všechno jsme teď spolu mohli? Proč jsem si ty chvíle s ní nevryl do těl víc? Proč jsem byl tehdy a tehdy pryč, když jsem mohl být s ní? A kolotoč tisíce nesmyslných otázek se roztáčí. Bolí na spáncích, bolí v očích. Srdce pumpuje kyselou krev a slzy už netečou.
Není jediného racionálního vysvětlení. Neexistuje náhrada. Nenarodil se nikdo ke komu byste mohli cítit alespoň polovinu z toho, čím jsme si prošli. Na žádnou ženu se nepodíváte jako na bytost, které byste mohli být mužem. Jediné, co jsem zjistil, že jsem se šeredně mýlil. Než jsem jí potkal, "věděl" jsem, že láska není. Teď vím, že je. Myslím, že slon, když ztratí svůj protějšek, už nikdy si žádného jiného nehledá.
Všechno se to odráží v mých očích. Cítím se tím býti spíše ženou. Nechci urážet tvůj nudný vesmír, stejně tak nekonečný jako bod, na který se teď snažím ukázat. Bylo spousty slz. Slibuji, že pro sebe si nenechám ani jedinou.
Ještě je malinká šance. Kombinace několika nemožných a nereálných věcí. Jen cítím, že brzy přijde chvíle, kdy TO ze mě vyťukají moje ruce. Pak už nebude cesta zpět. Nenávidím se. Chci nebýt.
_______________________________________________________/první část/____
……. Vánoce 2012 , rok 2013 (Lena, škola, práce, do zad) - 2014
____________________________________________________________________
Kecy nemaj´ rozum
Už zase jedu. Série nepochopitelných příhod a zvratů mě vyhnala z Jinočan, z nahrávacího studia 3bees. Ztratil jsem ty, kteří mi pomohli vrátit se „mezi lidi“, ztratil jsem práci, která mi dala šanci být s Natou. Našel jsem dost odpovědí a další zástupy lidí, kteří mě nemají rádi. Od chvíle, kdy se stalo „to s Natou“, jsem nepotkal člověka, kterému bych byl sympatický, měl mě upřímně rád. Tak jsem to aspoň cítil, ve chvíli, kdy jsem opět nasedal do autobusu.
Tentokrát jsem ale nezačínal druhou část cesty... jen jsem z minuty na minutu dál plaval. Nebo plaval dál? Zatím.
Sedím v autobuse Student Agency směr Brno. Mám opět čas přemýšlet. Dokonce povinnost. Existenční nutnost. Ve chvíli, kdy máte skutečně jen to, co máte v té dané chvíli při sobě, vám ani nic jiného nezbývá. A když toho není víc, než abyste si tím zajistili relativně slušné přežití na víc než jeden dva dny, věřte, že se na svět kolem sebe díváte z úplně jiného pohledu.
Strach a úzkost, pokud tedy nejste žádným popsaným způsobem vyšinutý, vám je svěrací kazajkou. O to podivněji vám mozek plodí možnosti další cesty. O to rychleji a přesněji musíte jednat. Pokud se k tomu přidá fakt, že je konec listopadu, předchozí extrémy a hlad, nouze z člověka vymlátí i to poslední.
_____________________________________________________________________________
tohle je posledních pár slov, které jsem posílal na její skajpovou adresu, když po mě ještě něco požadovala. tak.
_________________________________________________________________________________________
Dobry den pane profesore /nebo jak je oslovujes,,,treba pane skoliteli/
Velmi me to mrzi, ale dnes nemohu pripravit ten projektor. Zkousela jsem Vam volat, ale nezastihla jsem Vas. O vikendu jsem patrne nastydla. Mam teplotu a citim se velmi spatne. Jeste jednou se omlouvam, ale nezvladla bych to /nebo jeste jednou se omlouvam, ale pokusim se nemoc zastavit vcas a trochu se vylezet/.....
_________________________________________________________________________________________
Prosím dál...
(Veronika, 18. 1. 2022 9:47)