Jdi na obsah Jdi na menu
 


Masanja - příběh opravdového šílenství Part I.

 

 POZOR!!!: Všechna jména, osoby a hlavně příběh je celý vymyšlený. Nic se nezakládá na pravdě. Jde o fiktivní události, které se jen zdálky tváří, že se skutečně staly. Vzhledem k tomu, že je vše psáno z pohledu první osoby jednotného čísla, zdůrazňuji, že nic z toho se mě osobně nestalo. V současné době ležím v hotelu na Maledivách, piju Jim Beam s colou, kouřím Marlborky a koukám na porno. Je to prostě jen a jen nějaká představa.

                                                                                 Jinočany. 6.6. 2016

 Prolog

   “Kde jsi?”, ptal jsem se vlastně už jenom sám sebe, protože před chvílí odešla. Udělala to už několikrát. Vždycky, když jsme si neporozuměli. Nemuselo by to být tak těžké si nerozumět. Já jsem Čech, ona Ruska. Ale většinou šlo o maličkosti, které se rychle vysvětlily. Tentokrát ale nechtěl ustoupit ani jeden z nás a téma bylo od začátku beznadějné. Nedalo se slovy stejně vysvětlit, tak teď, několik let po tom, co se ztratila z mého života, nechápu, proč jsme o tom vlastně mluvili. Proč jsem s tím začínal, když se to stejně nedalo vyřešit slovy. Proč jsem s tím začínal, když jsem předem tušil, jak to skončí. A ono to skončilo. Tak jak to začalo. Náhodou.

   

   Nasedl jsem do autobusu ve svém rodném městě a čekal, až se rozjede směr Praha. Po několika měsících spaní ve zkušebně, bičování ledvin a jater alkoholem, dušením plic dehtem. Téměř bez peněz, zcela bez lásky, bez sebevědomí. 

   Za sebou jsem nechal dvě děti, svůj bývalý domov, bývalou manželku, kdysi mě milující rodiče. Netušil jsem, co ještě můžu ztratit. Byl jsem přesvědčený, že nic. Jel jsem někam a jel jsem tam umřít. 

   Byl konec února, dvacátého. Zima, jak v ruském filmu. Tady se na mé cestě poprvé výrazněji tato východní nálada projevila. Vytržený z bydlení ve zkušebně jsem byl přepravou autobusem ohromený stejně, jakoby mě posadili na nějakou moderní atrakci na Matějské pouti.

   Každý úkon, od placení řidiči, přes samotnou cestu, po vystoupení, jsem v hlavě probíral už večer před tím a přemýšlel o těch věcech dál a dál. Bál jsem se. Bál jsem se, že na mě někdo pozná, jak jsem asociální, vytržený z kontextu. Navíc na mých očích chyběly brýle, které mi rozžvýkal stroj v práci, kterou jsem dva měsíce před touto cestou nikam opustil. Neviděl jsem dobře a stejně tak jsem se i cítil.

   Nestalo se nic. Cesta proběhla a já vystoupil na nádraží Holešovice. Přesunul jsem se směrem k metru, koupil si několik lístků a pokračoval směrem Florenc. Tady jsem si od jednoho dobrého mladého muže zjistil, jakým způsobem se dostat do městského autobusu směr Žižkov. Tam mě v nahrávacím studiu 3Bees očekával přítel, který se rozhodl mi pomoct. 

    Koncentrace podivných bytostí se po mém výstupu z autobusu na stanici Černínova ještě zvýšil. Napadlo mě, že bych se tu nechtěl ocitnout o několik hodin později. A to ačkoliv jsem vlastně podle původních předsevzetí odjel do Prahy zničit se, zmizet, umřít. Ne s dalším nožem v zádech.

    Spěchal jsem směrem, kterým jsem tušil studio a alespoň chvilkové odpočinutí od nekonečného stresu. Necítil jsem už ruce, ramena, nic. Jen zimu na tvářích a na rukou. A horko na zádech a v hlavě. Už to nechci, říkal jsem si. Chci z toho pryč.

    Zastavil jsem u dveří s označením “3Bees Studio”. Chvíli jsem si dodával odvahy, jestli mám zazvonit. Zmáčknul jsem tlačítko s logem studia a čekal. “Na’ wo ist da!? Nicht klopfen!” Něco takového se ozvalo zpoza dveří a já nepoznával hlas svého přítle. Říkal jsem si, že jsem se spletl a jsem definitivně na odpis.

    Za chvilku otevřel nějaký rozesmátý muzikant a mě se zvláštním způsobem ulevilo. Vzadu, v druhé místnosti jsem zahlédl mého kamaráda a okolo něj několik dalších lidí, muzikantů, kteří mixovali svojí nahrávku. Kamarád (nebudu ho jmenovat, nezaslouží si zbytečné problémy) mi nabídl čaj, polévku, počítač s internetem. Byl jsem na chvíli jako miminko u maminky. Ani se mi odtamtud nechtělo, ale čekal mě ještě jeden přesun, a to do druhého místa, které studio 3Bees obývalo, a to do Jinočan.

   Přibližně po hodince jsem se rozehřál, zjistil si nějaké informace, poděkoval a vyrazil směr Jinočany, odkud je to už jen pár minut do druhé části studia, místa, kde začal můj další konec. Do místa, kde teď sedím a píšu. Do místa, odkud před chvílí, vlastně před několika lety, odešla a nechala tu všechno. Ačkoliv to tak teď je, vím, že se už nikdy nevrátí. Nemůže, ani kdyby chtěla.

 

 /poliš 20.9.2012/

  

Broučci

   Člověk se podvědomě brání. Snaží se zachránit. Utéct před bolestí a smrtí. Ačkoliv se rozhodne, že se vším skončí, každá šance mu dává naději. Naděje umírá až nakonec. Stalo se mi něco podobného. 

   Najednou jsem měl kde bydlet. Měl jsem kolem sebe svět, který mě nutil něco s tím vším udělat. Původní plány na úplné sebezničení se rozplývaly s vidinou záchrany. Začal jsem tam, kde jsem před několika lety skončil.

   Založil jsem si stránky kapely, která mě kdysi provázela vlastně každým dnem. Dal jsem jí jméno The Beetles a začal malovat. Maloval jsem si znovu představy, jak dobudeme svět. Jak budou lidi šílet nad skvělou hudbou, číst si krásné texty. Nemělo se tak asi ani stát, ale pomohlo mi to dýchat, spát, jíst, prostě žít.

   Hned první den na mé počínání zareagovala jedna dívka z Ruska. Moje vyjadřování jí něčím přitahovalo a chtěla mě poznat. Probudilo to ve mě cit. Probudilo to ve mě energii. Probudila mě. Psal jsem víc a víc, doplňoval fotky a relikvie z minulosti kapely. A plánoval jsem. Bylo to něco nového. Byla v tom touha a opět ta náděj, která prý snad nikdy neumírá.

   V mých představách se objevila možnost zahrát si před lidmi. Říkal jsem si, že se aspoň budu moct zničit během vystoupení. To by byla paráda, umřít na podiu, říkal jsem si. Jenže když na něčem člověk pracuje, umřít už se mu ani nechce.

   Naopak, chtěl jsem jí dokázat, že jsem ten nejlepší na světě. Že jsem ten jediný, kterého potřebuje k životu. Že skvěle píšu, hraju a zpívám. Byl jsem prostě naivní stejně, jako jsem byl patrně naivní i před tolika lety zpět, kdy mi bylo sedmnáct a viděl jsem svět jako skvělé místo k dobývání lidských emocí. Místo, které je potřeba měnit k lepšímu.

    Osud mi přihrál problém, který se týkal jí. Přišel třináctý březen a moje nevinná otázka: Jak se máš? “Mám problém,” odpověděla. “Chtějí mě vyhostit. Pokud nedodám vašemu ministerstvu nějaké dokumenty”. A bylo to. Musím jí pomoct. Ikdybych proto měl udělat cokoliv.

    Některé detaily přeskočím, protože do tohoto zpropadeného děje nechci zatahovat lidi, kterým můj osud sám osobě bez tak hodně ublížil a vzal mnohem víc, než dal. V každém případě jsem se s těmito lidmi spojil, omluvil se a začal se chovat jako běžný člověk.

   Vlastně víc. Začal jsem dělat věci, ke kterým bych se jinak jen těžko donutil. Ne, nedonutil bych se. Ale pro ní jsem to chtěl udělat, a taky jsem to udělal. A čím víc jsem pro ní dělal, tím víc se mi začalo dařit. 

   Najednou měla moje “fiktivní” kapela před sebou dva koncerty, najednou jsem cvičil, pravidelně a vydatně jedl, téměř vůbec jsem nekouřil, nepil, nedělal jsem hlouposti. Své dny jsem se snažil využít na maximum a bylo to znát také na důvěře lidí okolo mě.

   Měl jsem práci, za kterou jsem dostal peníze. Měl jsem jistotu bydlení. Měl jsem najednou nový smysl života. A už vůbec nikdy se mi nechtělo umřít. Najednou jsem v té předchozí mlze viděl svoje dvě krásné děti a donutil jsem se dát se dohromady natolik, že jsem je mohl vidět i ve skutečnosti. A mohl jsem je pohladit a mluvit s nimi. Měl jsem člověka, kterého jsem miloval a cítil jsem, že ten člověk miluje mě.

   Nic nebylo překážkou. Všechny její problémy, a že jich bylo, odcházely tak rychle, jak jsem se jim věnoval. Byl jsem neunavitelný, nezlomný, nepřekvapitelný, geniální. Naivní. A dnes vím, že hloupý. Unavený. Zlomený. Překvapený. A už nejsem naivní. V této chvíli. V místě, kde právě končí tento řádek, si přeji, abych s posledním slovem příběhu také naposledy vydechl. Proč? Protože nic nemá smysl, pokud je na to člověk sám.

 

/poliš 24.9.2012/

 

Zkouška (období konec dubna až květen)

   Kapela byla tou dobou v podivné agónii a já to chtěl změnit. Snažil jsem se začít tam, kde jsme několik let před tím skončili. Bývalý bubeník se vrátil na Slovensko a do života přišly známé příběhy. Rodina, práce, problémy. Nějak nezbýval čas na hraní, skládání, zkoušení. Zkušeností, o kterých by se dalo psát, bylo hodně, ale nebyla síla, jenž by někoho z nás dostala do zkušebny.

   Člověku se až stýskalo po tom zvláštním hluku, který se mu líbil. Zařvat si, vyřádit se. Zablbnout si jako by to bylo jen dnes. Nevím, proč těď už ani nevnímám změnu, která přišla. Blížily se koncerty a zkoušky z češtiny. Prodlužovat to nemá cenu. Zkouška kapely, která se dala ten den dohromady snad jen díky zátarasům u sjezdu na Jinočany, proběhla hodinu před samotným výstupem. Ale úsměvy na tvářích a klid pomohl večeru skončit se ctí. Jo, bylo to zakončený.

   Zkoušky ale byly toho času různé. A rozhodně ne tak příjemné. Přestával jsem kontrolovat co je cvičiště a co už by snad mohlo být bojištěm. Připadal jsem si někdy jako v pravěku.

   Jedním z úkolů bylo zachránit jednu občanku cizí země před vyhoštěním. To ovšem znamenalo trochu přidat v matematice, občanském zákoníku, v posilování a fitnes, psychologii, .. prostě přidat.

   Samozřejmě, že jsme postupem času narazili na klasické pokusy o korupci, záměrnou neschopnost, netradiční rozhodnutí. Ale tyhle nespravedlivé věci nás spojovaly a přibližovaly. Díky doučování češtiny jsme se vídali denně, a trávili spolu snad mnohem více času než vězni z jedné cely.

   Naše sny si byly blíž a ruce, oči, později i rty je následovaly. Každý sám si přál oddálit co nejdéle tu chvíli. Proto jsme si tak rozuměli. Mezi námi nebylo nic jiného, než vzájemná pomoc, vzájemné podněcování k větším výkonům, vzájemně příjemné vnímání se navzájem. Vzájemnost byla hlavním nadpisem. Nikdo nikoho k ničemu nenutil. Oba jsme po sobě toužili, a přitom se jeden druhého téměř ani nedotkl.

   Jednoho dne se stalo, že učitel nechal svou žákyni opakovat věty, které vyřkl. Je to neprofesionální, z hlediska pedagogiky nevhodný přístup. Zvlášť když je učitel do své žákyně dokonce zamilovaný! Situaci nemohl zachránit ani fakt, že žákyně svého učitele také svým způsobem obdivovala a její myšlenky začínaly být v předchozích lekcích lehce hříšné. Pak přišly dny těžkých zkoušek.

   ... /poliš 24.9.2012, večer/

 

Den přijímání

   Přijímací zkoušky v Brně. Pondělí. Dopis plný špatných zpráv. Úterý. Nemožnost se s tím vyrovnat. Zkoušky z češtiny. Středa. Vyřešení dopisu plného špatných zpráv. Příchod nového dopisu plného špatných zpráv. Čtvrtek. Zkouška vzájemnosti. Víkend. Zkouška trpělivosti a oddanosti. Pondělí. Zkouška z češtiny. Úterý.

   Není lehké přijmout tolik zásadních témat najednou. Jsou lidé, kteří zkolabují už při vstupu do čekárny zubního lékaře. Já ta místa také právě nepreferuji. A tam, kde jsem se ocitl v těch dnech, rezonovaly snad všechny obavy běžného člověka.

   Všechno zlé je k něčemu dobré. Asi je to pravda. Těžko můžu popřít vynikající výsledky všech špatných zpráv, které připravily scénář několika posledních měsíců. Ale už mi to připadalo značně stresující a plánovat život ze dne na den nebaví prostě nikoho.

   Jednoho dne se těžce zkoušená bytost, tělesná schránka zahnaná do kouta, ozve. Ten den jsem si pojmenoval jako den přijímání a od té chvíle se odvíjelo všechno tak trochu paralelně. Nemohl jsem ztrácet čas. Pokud jsem se sprchoval, nedokázal jsem zároveň vytvářet salát, čistotu a vynikající náladu dohromady. Zaměřil jsem se na princip. Proto ten úspěch. Proto ten neúspěch.  

   Některé dny ale nebyly tak hektické. Naopak byly prázdné. Bez úkolů. Ty jakobychom nedokázali ničím stabilním zaplnit. Nápady jsme měli, ale co chvíli jsme se rozhodovali pro další. Drobné výstřely ale přinášely občasné zásahy. Tušili jsme, že se naše pracovní aktivity brzy spojí. Ať už jsme chtěli, nebo vlastně ne. Naše jazyky se stále více přibližovaly. Ať už jsme po tom toužili, nebo ne.  

                               /poliš 29.9.2012/

Intermezzo

   "Pjéťa, štó ty ďélaješ?" Povzdechla si utrápeně při pohledu na můj způsob krájení zelí. "Vždyť domlouvali jsme, že bude ten hajzel trochu kratší". Měla pravdu. Jenže když jsem oddělil od těla zeleniny košťál, celé se to nějak začalo rozpadat. Čím víc jsem se blížil nožem k vlastní ruce, tím větší jsem vytvářel tlak. No a čím větší byl tlak, tím víc se to snažilo rozpadnout. Takže jsem krájel co vyjíždělo a "nudličky" byly čím dál delší. To se pak špatně plní do pirožků.

   Tohle vynikající jídlo nás provázelo kromě první návštěvy rodného města vždycky a všude. První setkání s mým předchozím světem. A na hlad: pirožky. Koncert s rozbitým okem, brýlemi a představami. A na chuť: pirožky. Vysoká škola. Přijímačky. Cesta tam a zpět. Šup tam s pirožkem. Nevíte co s jablkem, trochou cukru a skořice, špetkou soli, trochou mléka, hladkou moukou a dvěma vejci? Pokud máte i olej nebo jiný tuk na smažení a pánev nebo troubu: pirožky na sladko. Dokonce jsem tuhle variantu začínal považovat za lepší než štrůdl. Ajnčto ten neumím.

   Žrát. To je sloveso. Nemám rád pořekadlo, že sytý hladovému nevěří. Nevěří. Ano. Hladový nažranému. Protože co všechno znamená se pořádně nacpat hladový prostě zapomněl. Lednice těch, kdo rádi jedí, o tom ví své.

   Pokud člověk chce mít ty zmiňované pirožky klasičtěji, hajsle (mn.č.) jim říkáme(od slova "hajsel"), pak v ní musí mít nějakou uzeninu, cibuli, zelí, žampióny. Ale nejen hajselem živ je člověk. Je třeba vlastnit sýry, mléko, jogurt, paštiku, šunku, zmrzlinu, vaječný koňak, ovoce, zeleninu a další, vlastně všechny nezbytné potraviny.

   Jenže co když se nechce jíst? 

 

 

Návraty /10.-20.6./

 

  Ležím, ani nevím, jestli ještě dýchám. Jo, je to dobrý. Kde jsem to byl? Co jsem tam dělal? Nata se odstěhovala. Proč? Taky bych rád věděl.

  Každý úspěch je vykoupený bolestí. Ty schůdky, na kterých jsem tehdy stál už zase mají své místo u vstupu do promítací místnosti. Tehdy těch lidí bylo dvě stě. Za den. pak už se začaly dít podivuhodné věci.

  Nevěřil jsem dost silně, že to, co dělám, má smysl. Makal jsem, to ano. Učil jsem se, to ano. Mučil jsem se. To ano. Ale neviděl jsem výsledky. Náznaky. To ano. 

   Jednou jsem to nevydržel a selhaly mi nervy. V kombinaci s různými chemickými procesy při trávení různých konzumních věcí jsem jednoho dne prostě vystartoval a cíl se tehdy zdál být blízko. Dnes vím, že je dál než Dejvice. Dál než Brno. Dál než Sibiř. Všechny dálky smrt porazí. 

   Ožral jsem se. Jako to nejposlednější české prase, které se kdy ožralo. Ožral jsem během toho pofidérního odpoledně další tři prasata. A jako prasata jsme se také chovali. Chvilková nekázeň mě stála hodně potu a potom i krve.

   A blízko toho všeho stála, dívala se, ptala se. A já jen tupě zíral směrem do tunelu, jestli už není za tímto litrem rumu vidět světlo. Nebylo. Naopak. Byl jsem slepý a hluchý. Ne mrtvý. Pamět sloužila za tím vším. Sloužila mši. Za věci, na které musím navždy zapomenout.

 

 Pracuj, Pjéťa /březen až červen/

   Práce osvobozuje. Je to šílená pravda napsaná na vratech mnohem šílenějšího zařízení na ničení lidské důstojnosti i lidí samotných. Ale musím uznat, že pokud nevíte kudy kam, práce vám umožní to zjistit nebo na to alespoň nemyslet.

   Než jsem se s Natou setkal, byl jsem asociální, odevzdaný, odměřený, neschopný, schlíplý, unavený, zbytečný. Ten záblesk možnosti být s člověkem tak krásným, pracovitým, cílevědomým, vlastně dokonalým, mě donutil jednat. A jednal jsem rychle. A byl jsem tvrdý. K sobě. 

   Na konci února, kdy jsem se díky přátelům mohl přestěhovat do studia 3bees v Jinočanech, jsem nevěděl co se bude dít za hodinu, za dvě, nedej Bože zítra. V půli března, kdy jsem měl poprvé to štěstí spatřit tu nádhernou bytost, jsem začal uvažovat o budoucnosti někdy i v řádu dnů! 

   Dnes, když klepu do klávesnice tyhle věty, myslím s dosahem i několika týdnů, v některých konkrétních věcech i měsíců. Můžu Natě jen znovu a znovu poděkovat. Ale jak? Kde se ve mě bere všechno to, co ve mě chybí? Když člověk potřebuje velmi urputně čůrat, zapomene snad i na smrt blízkého. 

   Proč se ten pocit nedá vyvolat? Nebo snad ano? Drogy nefungují. Mléko a zelenina také ne. Sport funguje jen v té chvíli, kdy tělo trápíte. Pak je to ještě horší. Alternativa k původní lásce k někomu, kdo je prostě dokonalý vůči vašemu egu, neexistuje. A co když tu je? Neexistuje. Nata.    

   Po tom všem, pokud opravdu nechcete řízeně umřít, vám nezbyde, než makat. Dělat krok za krokem s tím, že nic jiného nemáte. Nic jiného, co má nějaký smysl. Nic. Jen práci. A tu jsem naštěstí měl. A hodně. A osud tomu chtěl, že díky ní se ke mě vrátila. Tak proč tu není teď?

 

 

Nata / 22.10.2012/

   Odstěhovala se. Musela. Tentokrát to bylo  vědomé a řízené stěhování. Nebylo moc věcí, které si tenkrát sebou vzala. Kdysi. A přitom je to tak blízko. Jenom se na to už nedá dosáhnout.

   Vysoká škola. Symbol toho, proč sem vlastně přijela. Všechno se podřídí. Do těch dnů jsme spolu byli vlastně denně. Najednou jsem byl odstřižený a nucený opět mávat křídly. A mě se tak tak moc nechtělo. Chtěl jsem být s ní. Nešlo to. 

   A jizvy se začaly hojit pomaleji. Teklo z nich něco. Ona tomu říkala slzy. Ale nebylo to tak. Byla to krev. Jenže čas všechno zahojí. A tak také učinil. Zahojil. Jenže jizvy zůstaly na paměť slzí a krve. Na památku výletů. Všech, které jsme mohli prožít. Mohli jsme úplně všechno.  

 NTK / 26.10.2012/

   Do Národně Technické Knihovny se jen tak bezdůvodně člověk nezaregistruje. Stojí to čas a peníze. A vůbec. Proč taky? Valná většina podstatných informací se dá vyhledat nabo aktivně zjistit. Ne tak knihy Catherine Cooke. 

   Některé /ze tří/ byly pouze jediné v republice, ostatní na tom byly velmi podobně. Problém. Cena za knihu kolem tří tisíc korun dávala najevo, že jediný, kdo je schopen ji zadarmo sehnat jsem já. A já nechci nikdy slevu zdarmo, takže...

   Po marných zkušennostech při posílání zpráv a volání, kdy se zádná šance knihu sehnat neobjevila, jsem se prostě vydal do NTK v Dejvicích a prošel procesem registrace. Myšlenkově zcela ovládl dívčinu na informacích. Vynechala slova jako nejde, nevím, nemyslím. Předpona NE zmizela i ze slova NE. A výsledky se dostavily.

   "No, Pjéťa... ty přijedeš na jeden den a já z toho vzpamatovávám tři dny!" zlobila se. Krásně se zlobila. Slyšel jsem jak říká něco jiného. "Ale ne. přijedu jen pokud se to bude týkat tvé práce. Nebo už nechceš knihu Catherin?"

   "Ty máš!!?""I jó". "No, Pjéťa, a v kolik budeš dady?"

   Její otevřenost jsem miloval. Ani vteřinu by neváhala a řekla by mi, jak se bude vdávat s tím a tím... jenže to se nestalo. Nemohlo se to stát. Právě pro tu jistotu jí mohl člověk naprosto důvěřovat. Byla stejná, jako já. Nedala by se prodat.

   Jeden den spolu. Po hrozně dlouhé době. Jako by vás nacpali čokoládou, trávou, perníkem, extází a měli jste hlad. Napadrť střízliví a opilí zároveň. Podle mě v ten den Brno uvidělo lásku. Jenže rozhodilo nás to víc, než tři další dny. A v Moskvě, mezitím, dozrával další postoj. Život je změna. Ale den má jen dvacetčtyři hodin.

   Byli jsme jako děti. Byli jsme zase jako děti. Před odjezdem rodičů tam, co se říká, že práce prý osvobozuje. Pak tu práci ale musíte mít rád. Jinak vás uvězní a navždy zabije. Naštěstí jsem jí miloval.  

 

Vysvětlení jen tak na okraj / 30.10.2012/

 

řízek + brambory

guláš + něco

kuře na paprice + něco

těstovinový salát s kuřecím masem

segedínský guláš + knedlík

kuřecí směs se smetanovo-sýrovou omáčkou + těstoviny, rýže

přírodní plátek gyros + něco

vývar s nudlemi nebo játrovou zavářkou

gulášová polévka

zelňačka

čočková polévka

maďar + něco

karbanátek + něco

sekaná + něco

čočka na kyselo + párek + sázené vejce

selský závitek + brambory

 

nevím. Když se člověk nají, tak nemá chuť válčit. Jak to jen řekla? Hučí, ale neublíží. Tak nějak to vzdáleně bylo. Rozumněli jsme si. Pochopila vždycky všechno rychle a hlavně velmi přesně. Není teď podstatné, co přesně řekla. Ale byla tady. A všechno, co řekla, bylo... bylo. 

   Mylo. Například. Krátké je to slovo. Ale když vás někdo zkope jako pes nebo se aspoň tak cítíte, je "Mylo" právě tím slovem, které vás dokope vystrčit hlavu ze zákopu a s Metallicou (třeba) v ní nechat si během krátkého sprintu tu onu i s tou kapelou v ní ustřelit.

   Tak nějak jsem vnímal každé její slovo. Tak nějak se cítím teď, když o tom můžu jen něco napsat. Je to lump.Ani se nerozloučila. Tedy to jí samozřejmě zase a opět záměrně křivdím. Ale musím přeci nakonec najít něco, čemu "obyčejní lidé" říkají - vysvětlení.