Jdi na obsah Jdi na menu
 


Masanja - příběh opravdového šílenství Part II.

 Narozeniny /28.10.-15.11./

   Někdy chce člověk svým chováním a svou prací třeba i udělat radost svým blízkým. Někdy se to nedaří. Někdy do důležitých slibů vstoupí nemoc. Nemocný je každý, kdo  je něčím omezený tak, že není hlavně fyzicky udělat to, co by jinak zvládnul.

   Měl jsem na to čas pouze do našich narozenin. Nevěděl jsem, kde začít. Ale tušil jsem, že taková šance se objeví jen málokdy. Nezbývalo než se stát nápaditým a vše co nejlépe zaznamenat do konkrétní podoby. Pak by byl úspěch vlastně jistý. Tak kde je tedy chyba? Proč se toho bojím?

   Přeskočím teď detaily, ty se měly teprve stát. Ale jisté bylo, že se naše krev poznávala s jejich. Vzájemně jsme se sledovali. Nevím, jestli byl impulsem ten velmi slušně připravený pstruh v hotelu Paris v Mariánských Lázních nebo mé oči. Tehdy jsem totiž vstoupil k nim. A byl jsem připravený na cokoliv. 

 

Bít či nebýt, toť otázka

   Vztah dvou lidí je jako dům. Pokud myslíte na to, jak vše zachovat napořád, pak se musí budovat stejně jako dobrý dům. V té době jsem ale spíš vnímal chuť něco opravit než vybudovat od úplného začátku.

   Mohl jsem jít doprava nebo naopak. Mohl jsem se na všechno vybodnout a skončit u popelnice. Mohl jsem zkrátka všechno, co “obyčejný svobodný člověk” může. Mohl jsem se z toho vědomí zvencnout.

   Přes bílé rukavičky líbat ruce královnám. Ve stínu světel chvíli zavřít oči a slyšet ten kokainový smích. Pít krabicové víno a nikam se nehnat. Rakev nemá kapsy.

   V těch dnech jsem mohl číst ortel tak jasně, až jsem nechtěl. A nechtěl jsem nic plného světel a padlých bílých rukavic. Původně černých, posypaných bílým prachem. Nutilo mě to vrátit se zpátky. Ke kořenům. Nechat se zbít.

 

 

Kam s tím?

   Otočil jsem se z místa mezi bubny a klavírem, protože jsem v zrcadlech zahlédl něco úžasného. /pro rusky mluvící to neznamená něco strašného, naopak/ Věděl jsem, že jednou se musím naučit kreslit.

   Bylo to najednou. Jeden se otočí a už se neumí vrátit zpátky. Diamanty pokryté medem. Rubíny. Jenže. Jenže kabelka z krokodýlí kůže je vcelku naprd.

   Prdel si s tim člověk neutře. I to byly názory. Slyšíš to a nevíš kam to hned zařadit. Zlomený je slib. Zrada. Uzdravující ruce jsou přibity zpět hlubokými hřeby. Vidím ale víru v tvých očích. Následuj boha, který prohrál.

   Nikdy mě neuzdravíš? Říkali to. Oni to říkali. Ale já jim nevěřím. Myslím si, že stačí jen chtít. A když jsem jí tenkrát viděl.. je to hrozný lump. Je nádherná. A proto vím, že kolem mne teď létají andělé. Ačkoliv jsem nepil, nekouřil,ani v posledních fázích dne nejedl. Protože ona je. Já to vím.

 

 

Výlet

   Nevím, čím to je, ale tohle slovo ve mě vzbuzuje pozitivní pocity. Odejít nebo odjet někam pryč, potkat, uvidět, seznámit se. Je v něm uschováno někdy i dobrodružstství, smích, zážitek. Výlet je plný očekávání zvlášť u dětí. 

   Já se hlavně těšil, ať to nazveme výletem nebo čímkoliv, že uvidím ji. Dnes, s odstupem, je mi jasné, že moje obavy, že mě nechce vidět, byly liché. Posuďte sami. Přijela za mnou. Byla to nejkrásnější bytost na světě. Za celou dobu návštěvy jsme se vlastně nevzdálili více než na několik metrů. A pořád to bylo málo.

  Většinou jsme si byli blíž, než jsme směli. Ale děti mají výlety rády. A výlety jim to oplácejí. Tenkrát jsme ještě měli štěstí. Nebyli jsme potrestáni za chvilky radosti. 

   Pak se vrátila ke své práci. Já také, ale musel jsem se začít vracet jinam. A v těch dnech se utářel dojem naprostého šílenství. Jeden by tolik nesmyslných schválností nevymyslel. Ne tak osud. Nebo co to vlastně je?

 

 

Zima

   Už večer to vypadalo, že se něco děje. Foukal silný vítr a bičoval všechno, co mu přišlo do cesty. Do toho začalo drobně pršet a déšť se postupně změnil v sníh. Vločky létaly všemi směry a po dopadu zatím tály. Zatím.

   Ráno už se člověk probudil v bílé krajině. Byla zima. Kalendář ještě nenasvědčoval tomu, že to tak vydrží, ale realita byla stále chladnější. "Nemohu přijet," řekla do telefonu a já nebyl schopen regovat pozitivně. "Proč?" zeptal jsem se. "No, Pjéťa. Mám moc zadání. Blíží se konec semestru a já musím být dokonalá". 

   "To už jsi," namítnul jsem, ale věděl, že její rozhodnutí se zatím nikdy nezměnilo a jakékoliv přemlouvání bylo vždy spíše na škodu. Pak byla schopná vypnout telefon i na několik dní. 

   Chápal jsem to. Tak daleko od domova. Tak daleko od možné pomoci blízkých. Měla tu vlastně jenom mě, pokud chtěla někomu důvěřovat. Nechtěl jsem jí zklamat, nechtěl jsem jí k ničemu nutit. Ale potřeboval jsem jí.

   "Nechci už to, co se mi stalo s minulou školou. Musím mít vše tak, jak má. Pochop to," dodala a chvíli bylo na obou stranách ticho. "Ale ano. Přesto, že si myslím, že by ti naše setkání také pomohlo, přesto na tebe nebudu naléhat. Mám tě rád, víš to?" "Vím, Pjéťa. Musíme trpěliví být".

   Hm. Trpělivost je vlastností králů. Ve škole vás jí nikdo učit nebude. Ale pokud se nestane vaší kamarádkou, často ztratíte hodně. Její povaha byla snad proti stesku a podobným věcem imunní. 

   Na jednu stranu to bylo dobře, protože nikdy nevyhledávala jakákoliv krátkozraká povyražení. Byla cílevědomá a dávala tím vzor. Jenže mě připadalo to neustálé čekání a následná zklamání, že "to" zase nevyjde, dost nekonečné. Nechtěla nic slibovat, co neuměla splnit. Proto jsem vlastně po každém setkání nevěděl, jestli se ještě někdy uvidíme. 

   Dnes ale vím, že je lepší čekat na Godota než vědět, že už nikdy nepřijde. Přišla zima a nedalo se předem říci, jestli jí vystřídá jaro. Ale musí se dýchat, jíst, spát, něco dělat. Práce osvobozuje, ale já byl paralyzovaný pocitem, že je svět smutné místo. Proč?

  

Radost

   Přišel jsem na autobusovém nádraží o dost dříve, než měl dorazit její spoj. Kdybych v noci nakonec neusnul, asi bych tam stál už od rána. Ale spánek byl vykoupením. A když už jsem usnul, stal se ze mě normální jedinec, který prostě spí. 

   Často se budím, ale té noci jsem spal nepřetržitě. Ani nevím, co se mi zdálo. Jakmile jsem se ale vzbudil, byl jsem okamžitě zpátky. Přijede. Opakoval jsem si. Uvidíme se. Obejmu jí, políbíme se. Neplánuj, všechno se zase zkazí. V podivném transu jsem se oblékl a vyrazil směrem, kde jsme se snad měli potkat. 

   Když víte, kdy se má něco stát, pak už čas běží podle toho, jak má situace být příjemná nebo naopak těžká. Pokud očekáváte něco dobrého, jestli se dokonce těšíte, všechno je delší než se zdá. Tak to také bylo, a proto jsem doufal, že naše setkání bude příjemné.

   Když jsem zahlédl, jak přijíždí autobus, ve kterém měla být, snažil jsem se uklidnit a být připravený jako "Pjéťa", kterého zná a má ráda. Ne ten utrápený a frustrovaný vězeň samoty. Ale bylo to na můj organismus po těch všech dnech, co jsme spolu prožili, i co jsme spolu nemohli být, moc.

   Stál jsem tam a hledal jestli jí neuvidím v některém z oken. Většinou si vybírala první řadu a i tentokrát byla tam. Seděla a dívala se ven. Když se naše pohledy setkaly, byl jsem už zcela neuklidněný a nepřipravený. Tvář se sama od sebe usmívala a zároveň z očí tekly proudy slz. Nedokázal jsem to zastavit ani ovlivnit.

   Ruce se mi klepaly, přes tu slanou řeku jsem pořádně neviděl. Ale cítil jsem jí, když přišla až ke mě. Slyšel jsem nádherný hlas, který mi řekl "Achój, Pjéťa". Nikdy nebrečela, ale tehdy jí oči také neposlouchaly. Věděli jsme, že patříme k sobě, ale věděli jsme, že na to teď není čas. V každé z těch slz to bylo napsané.

   Přiblížili jsme se úplně k sobě. Obejmul jsem jí, položil hlavu mezi její rameno a krk a dýchal. Konečně vzduch, který dýchat chci. Byl jsem šťastný. Tu vůni nikdy nemůžu zapomenout. 

   Co se dělo po tom, nevím. Je si pamatuji, že jsme tak podobně stáli o několik hodin později. A když se autobus rozjel a já tam zůstal sám, už jsem neměl z čeho plakat. Jen jsem cítil hrozný tlak v hlavě a bezmoc. Vrátil jsem se do vězení.    

Tak na co si stěžuješ

   Mám obě nohy, ruce, oči. A i další párové orgány jsou zatím tam, kde mají být. Dvě zdravé děti, rodiče, bráchu. Mám kde spát, udělat si něco k jídlu. Umýt se, vyprat si. V podstatě luxus. Spousta lidí na světě by si to se mnou ihned vyměnila. 

   Ale znáte to. Jsou chvíle, kdy jste umytí, najedení, vyspalí, jenže nestačí to. Vžil se pro to výraz toužit po něčem. Když má člověk nějaké přání a moc moc to chce, nevidí někdy na své situaci nic skvělého. Tedy, pokud zůstává u přání. 

   Já chtěl být Natě nablízku. Přál jsem si přijít někam, čemu bychom začali říkat domov. Toužil jsem po úplně normálním vztahu, kdy ti dva mohou být spolu. 

   My jsme neměli problém s tím, že bychom nenašli společnou řeč. Věděl jsem, že jí zajímá co dělám, jak se mi daří, jak se mám. Ale okolnosti nás rozdělily a obsah kapes nedával šanci vidině společného života. Trápil jsem se tím vlastně neustále. Myslel jsem na to, když jsem ráno vstával, myslel jsem na to, když jsem šel spát.

   Musel jsem se donutit využít veškerý volný čas k tomu, abych se učil jazykům, právu, technickým věcem. Nutil jsem se udělat ze sebe někoho, kdo vydělá tolik peněz, aby si mohl dovolit být princem. Jenže přestával jsem tomu věřit právě v takových chvílích, kdy jsem odcházel z autobusového nádraží a netušil, jestli jí ještě někdy vůbec uvidím.

   V hlavě jsem řešil věci, které byly pro mě fatální, neskutečně nepříjemné. Jak to, že se kvůli té dívce nutíš k takovým věcem a vlastní děti tě k tomu nedonutily? Jak to, že by ses kvůli ní nechal zabít, ale kvůli sobě nejsi schopen ani chovat se k svému tělu slušně. Odpovědi na desítky podobných otázek jsem utápěl v extrémním tlaku na svojí vlastní hlavu. Věděl jsem, že jinak než zničený únavou nejsem schopen běžným způsobem ustát něco tak banálního, jako spánek.

   Díval jsem se okolo sebe. Jak to dělají jiní? Třeba ten, kdo prožil prvních pár let svého dospělého života na podpoře a dnes má fungující firmu, dva byty, auto, přítelkyni, všeho tak akorát. Kde se v něm vzalo to, co ho dostalo do tak ustálené situace. Dluhy.

   Najednou jsem viděl za vším jenom dluhy. Leasing na auto, hypotéky na domy, půjčky na dovolenou, na Vánoce. Najednou jsem pochopil, že většina těch, co jsem o nich přemýšlel, jsou zadlužení na hezkých pár let. Slovo "hezkých" se pro tu větu nehodí, ale říká se to tak.

   Jenže já neměl na výběr ani kdybych se zadlužit chtěl. Darovat ledvinu? Oko? Ruku? Kdo by chtěl ruku, která zvedala litry alkoholu, ačkoliv už to nedělá? Kdo by chtěl oči, které už nevidí nic než tmu? A ledviny to odnesly za všechno. Člověk si chce nejdřív užít, ale nakonec za to pyká až do smrti.

   Žádné mléko ani sýry. Žádný tělocvik. Pozitivní myšlení. Nic z toho nemůže vrátit čas. Každá jediná smradlavá cigareta se vás pokusí zabít. A je jen na vaší továrně, jak se s tím vypořádá. Může to trvat i léta, ale zničíte se. Pak nemáte sílu ve chvíli, kdy vás potká štěstí. A proto, že je najednou nebe modré, proto vás to bolí ještě víc. Co všechno jsme mohli dokázat, kdyby...

   Kdyby v prdeli plavaly ryby... Kdyby bylo hovno sladký... Kdyby mělo hovno rozum... Kdyby. Jenže člověk je stejně jako ostatní živé bytosti udělán tak, že to nějak podvědomě nechce vzdát. Ačkoliv je jasné, že skončí stejně tam, kde skončili ostatní.

   Za ta léta, tisíce let. Hromady mrtvol. Hromady vyčpělých citů. Touhy pod nánosem hlíny. Tolikrát bilo srdce někoho pro někoho. A kde jsou oba dva? Prach si a v prach se obrátíš. Ale tak to nemůže být. Vím to. Na první pohled je to sice jedna nula pro fakt, že jsme jen figurky, které jednou budou hnít. Přesto věřím, že ona ne. A proč ne my ostatní? 

  V mém těle se objevilo něco, co mě přesahuje. Netoužil jsem po tom. Připadal jsem si vždycky jako normální člověk, který žije normální život. Ale teď se cítím jako houba, která nasává do sebe všechno, co je kolem. A vidím jen smutné, dlužící, fetující, zrazující a nevěrné, sobecké. Lidi?

  S nástupem inernetu a dalších informačních zdrojů se může zdát, že "si to moc beru". Ne. Dřív také lidi znásilňovali, kradli, vraždili. Jen fašismus a komunismus zdevastoval co se dalo. Ale tahle plíživá tma. Ta je rakovinou. A rakovina roste dvakrát rychleji, než si jen myslíme. 

   Mám obě ruce, nohy i oči. Zatím. Než si na mě ukáže. Ale také mám dojem. Dojem, že to takhle nemůže jít dál. Lůza chřestí penězi a zvrací na morálku. Ruce zdvihlé z trávy jsou ubity zpět. Rezonuji. 

 

 

Nas mnóga

   Ten den jsem se už od rána snažil oprášit v hlavě ruštinu, kterou jsem umívávával docela slušně. Číst azbuku jsem uměl ve čtyřech letech a od třetí třídy jsem se ten krásný jazyk našich tehdejších okupantů učil ve škole. Cizí jazyky mám většinu rád a docela dobře se mi dostávají "na jazyk".

   "Zdrávstvujte," přivítal jsem tetu, která přijela z daleké Sibiře. "Privjet," odpověděla se silným temperamentem, který dával tušit, že dnes bude jistě legrace. Proč?

   Schválně si to někdy zkuste, jestli k tomu budete mít jakoukoliv příležitost. Ikdyž... jak nad tím teď přemýšlím, tak příběh opravdového šílenství by nebyl, pokud by se neskládal z dosti extrémně vyladěné mozaiky situací a postav. Ono i z mého popisu je vlastně poznat, že buď "kecám" nebo vše muselo být ve skutečnosti více vyhrocené. A bylo.

   Prostě: zkuste si někdy projít Prahu od hotelu Pyramida nad Petynkou, přes Hradčany, Královskou cestou na Staroměstské náměstí a zastavit se na kafe a něco k snědku v oblasti Pařížské ulice. To všechno absolvujte s dvěmi velmi pohlednými Ruskami. Jedna z nich je tetou té druhé a ceny v popisované oblasti jí trochu zarážejí jen do doby, kdy zjistí, že nejsou v eurech. 

    Přesto je ochotná vejít do každého obchodu a všude si něco koupit. Když půjdete sami, je to poměrně krásná procházka, jen se vám nesmí stát, aby jste si skutečně v mnou zmiňovaném závěru cesty (Pařížské ulici a okolí) dali něco k jídlu a pití. I v české měně jsou ceny poněkud vyšší.

    "Děvuška, pažálusta, idí sjudá," řekla slušně, leč poněkud nahlas a na větší vzdálenost, teta. "To nejde," upozornil jsem Natu. "Vysvětli jí prosím tě nějak v pohodě, že u nás se jedná v restauraci s obsluhou trochu jinak. Zvlášť tam, kde stojí presso stočtyřicet korun." usmíval jsem se, aby teta netušila, že jsme se ihned uvedli slušným fópá.

   Kdybych ráno jen tušil, jak drsnou zkouškou z herectví a diplomacie dnes projdu, byl bych klidně nechal ruský slovník doma a místo něj se nějak extravagatně oblékl. Takto, seriózně v seriózních botech, kalhotech a svetýrku, s běžnou zimní bundou a poměrně seriózním výrazem, jsem nevypadal vedle těch bytostí ani jako Čech, ani zcela jako Rus. Ačkoliv to ano, ale bylo zřejmé, že Vutón, Kártiér, Versáče a jim podobné právě nevyhledávám.

   Nebudu teď vyprávět příběh od konce, protože pokud to vezmu od začátku, uvěříte, že jsem nakonec v té restauraci seděl v klidu, objednal bych si klidně páva s mákem a zapil to francouzským Svatomartinským.

  Začalo to cestou od hotelu, kde vystoupila teta z dodávky jakési cestovní kanceláře a byl jí ihned "plný chodník". Já to mám rád. Silný hlas, usměvavá tvář, srdce na dlani. Žádná přetvářka, žádné machrování. Říká se tomu jižní temperament. 

   Teprve v té chvíli, a pak ještě mnohokrát, jsem pochopil náznaky, které ke mně už pár dní před příjezdem tety Naty vysílala. "Víš, Pjéťa, Alina má prachy." Tohle slovo pro peníze používala se zvláštní důrazem na písmeno R. A to jen ve chvílích, kdy jsme "zabrousili" v rozhovorech o situaci v Moskvě, jak jí na vlastní bytí zažila. Když třeba vyprávěla jak nejedla na otvírací akci nějakého domu, kde se jídlo podávalo na nahých tělech mladých dívek, které byly kýčovitě ztvárněny jako vodní panny. "Ona sama žila velmi skromně. Vypracovala. Je to beran. Je hodná. Jen ať jí tady zbytečně něco nestane. Ona má prachy."

   Přátelé, kamarádi... Nezáviďte sousedům. Poprvé v životě jsem na vlastní kůži poznal, co to znamená, že v daný okamžik můžete vlastně téměř všechno, co vás napadne. K této rovnici přidejte také fakt, že neteř dotyčného i její přítel mají v těch dnech narozeniny......................

 

 

Dost

   Poslední dva dny. Setrvačnost. K výletu v Praze se lze ještě vrátit. Odjezd nebo odlet. Ve výsledku je to jedno. Je třeba dívat se kupředu. Zpátky ni krok. Je potřeba nového člověka.

   Přání mohou být všelijaká. Leč pokud nejsou splněna, zůstává pouze u nich. Představy mohou vznikat o čemkoliv. Leč pokud nemají šanci, je to zase jen u nich.

   Celý den jsem přemýšlel o jedné jediné věci. Mohou být tak odlišné představy býti předloze k přáním? A nedařilo se mi na tuto zdánlivě jednoduchou otázku odpovědět. 

   Asi ano. Ale v odlesku samoty je každá představa příliš jednoznačná, než aby se z ní vznítilo přání. Dopravní prostředek se ovšem vznítit může i bez představ a přání. A tak tomu nemělo brát konce.  

 

Život je krásný /29.11./

   Než se narodíme, většinou uděláme radost aspoň na chvíli dvěma lidem, kteří v té chvíli nemyslí vůbec na nic jiného, než na ten pocit. Jak je krásné právě teď žít. Mít možnost milovat. 

   Ale těch věcí, kvůli kterým stojí za to projít si tváří v tvář vším tím ostatním smutkem, je mnohem víc. Všechno, co skutečně potřebujeme si můžeme celkem levně koupit. Jen zbytečné, je drahé. A opravdu krásné věci, tak ty se neprodávají vůbec.

   Kdykoliv můžeme hledět na východ, či západ slunce. Na oblaka plující po obloze. Na květiny u cesty. Také do síně noci, osvětlenou pravými hvězdami, se žádné vstupné neplatí.

   Tak nějak to bylo napsané v té knížce, kterou jsem pod dekou, s baterkou v ruce, mnohokrát otevíral a snil. Napsal jí pan Zapletal a jmenovala se Ostrov Přátelství.

   Bylo mi kolem začínajících “nácti” let a já se na život strašně moc těšil. Hltal jsem tehdy i několik knih najednou, využívajíc jakoukoliv možnou chvíli mezi povinnostmi a hrami. Paměť mám možná až moc dobrou, takže dnes, když se někdy v noci probudím a sny byly neúprosné, bojím se. Že tu krásu, na kterou jsem se tolik těšil, nikdy nestihnu poznat. Proč taky zrovna já? Jsou horší věci. La Dolce Vita. To vlastně taky. A venku krásně sněží.

 

 

Obrat /9.12./

   Může nastat. Můžete někoho. Může naštvat. Pokud změníte poslední písmenko, pak ho můžete i nakreslit. Málokdo si nepamatuje co dělal na Silvestra letošního roku. Já to nevím. Některé dny zmizely z mého života. Ať děláte co děláte, pokud si opravdu násilím neublížíte, pak z vašeho života odejdou jen určité chvíle, které si nedokážete ujasnit. Na které si nemůžete vzpomenout. 

   Silvestr, ačkoliv jsem do teď nikdy nebyl zcela přísným abstinentem, prostě zásadně už minimálně deset let neslavím. Z různých důvodů. Hlavně nenávidím tu posedlou touhu urvat svému svědomí kousek ostudy, aby bylo nad čím přemýšlet. Nenávidím opilé ženy a ten den je často jejich. Většinou se někam schovám a piju si co mám nebo to samé kouřím. 

   Letos se patrně toho dne nedožiju. Byl bych za to rád, protože rok 2012 byl mi vším, co jsem si přál a jiný rok zažít nechci. Škoda jen, že jsem neměl šanci, přes všechnu svojí letošní střízlivost zapamatovat si i některé ostatní chvíle. Nebylo mi souzeno a návrat ke zbytečnosti je vždy natolik důsledný, že obstát může jen zdravý a silný jedinec.

  Nejsem zdravý. Mám rakovinu. Mojí rakovinou je láska a cit. Blahoslavení chudí duchem, zdraví prostí lásky. Kdo skutečně miluje, je raněný a kulhá. Kdo bytostně vnímá cit, je nemocný a slabý.

 

 Vánoce /12.12.12/

   Myslím, že každý, kdo by prožil tak intenzivní dny s člověkem, který mu je vším, by cítil velmi silně, že není ničím, pokud mu dotyčný zmizí ze života. Než se to všechno stalo, zapřísahal jsem se, že si s nikým nic nezačnu, dokud nebudu mít všechny své problémy vyřešeny. Když se ale objevila Nata, šly sliby i přísahy stranou.

  Před tím jsem nebyl schopen ničeho. Mluvit s vlastními rodiči, setkat se s dětmi, dbát na sebe, nic. Byl jsem rozhodnutý, že až budu cítit, tu největší slabost, "uspím se". Ještě jsem nevěděl jak, ale představu jsem měl.

  Od 15.3.2012 do 15.11.2012 měl můj život vzestupný směr. Začal jsem se o sebe starat, makat, učit se. všechno mělo smysl. Všechno jsem dělal pro ní. Pro vidinu toho, že ještě můžu začít znovu žít jako normální člověk. Mít vztah s někým, na kom mi záleží, vybudovat si zázemí, mít děti.

  Pro někoho takového, jako byla Nata, je možné cokoliv. Pokud někoho takového potkáte, máte štěstí. Životní výhru. Ale co když ho ztratíte? Je možné se znovu přinutit k stejnému výkonu jako před tím? Pochybuji o tom. Všechno je v hlavě. Možná je lepší někoho takového nepotkat a být klasickým machem. Pivo Tv kámoši.

  Típnout cigaretu a už si jí nedat je vlastně velmi jednoduché. V situaci, kdy vám hodinu poté někdo oznámí, že ...ne, zatím to ještě nedokážu popsat. Snažím se to vytěsnit z hlavy. V každém případě pak ani nevíte, že kouříte jednu od druhé a druhou od třetí a ... Není to omluva, snad pochopení.

  Kolem vás probíhají řízené procesy štěstí. Máte pocit, že byste nejraději všechny ty rolničky a dědy Mráze rozkopali. Protože je nebe modré, bolí vás to ještě víc. Co všechno jsme teď spolu mohli? Proč jsem si ty chvíle s ní nevryl do těla víc? Proč jsem byl tehdy a tehdy pryč, když jsem mohl být s ní? A kolotoč tisíce nesmyslných otázek se roztáčí. Bolí na spáncích, bolí v očích. Srdce pumpuje kyselou krev a slzy už netečou.

   Není jediného racionálního vysvětlení. Neexistuje náhrada. Nenarodil se nikdo ke komu byste mohli cítit alespoň polovinu z toho, čím jsme si prošli. Na žádnou ženu se nepodíváte jako na bytost, které byste mohli být mužem. Jediné, co jsem zjistil, že jsem se šeredně mýlil. Než jsem jí potkal, "věděl" jsem, že láska není. Teď vím, že je. Myslím, že slon, když ztratí svůj protějšek, už nikdy si žádného jiného nehledá.

  Všechno se to odráží v mých očích. Cítím se tím býti spíše ženou. Nechci urážet tvůj nudný vesmír, stejně tak nekonečný jako bod, na který se teď snažím ukázat. Bylo spousty slz. Slibuji, že pro sebe si nenechám ani jedinou.

   Ještě je malinká šance. Kombinace několika nemožných a nereálných věcí. Jen cítím, že brzy přijde chvíle, kdy TO ze mě vyťukají moje ruce. Pak už nebude cesta zpět. Nenávidím se. Chci nebýt.

 

 

 Mezera

   Neviděl jsem jí od 11.11.2012. Den na to měla narozeniny. Čtyři dny poté já. Na začátku listopadu se den po dni objevily zlé zprávy, které ovlivnily další události. 

   Přihlásil jsem se do výběrového řízení u nás v práci. Během pohovoru, který patrně ani nebyl tím, čím jsem si myslel, jsem dostal otázku, zda souhlasím s tím, že za škodu na dveřích do studia máme pykat všichni zaměstnanci poměrně. Pětset každý. 

   Jelikož je/byl ředitel člověk, jehož jedinou devizou byla praxe čističe bazénů v USA, a zároveň práce i pohovor probíhal velice neformálně, prohlásil jsem, že pokud mi někdo sáhne na pětistovku, kterou mám schovanou, abych mohl jednou měsíčně na pár chvil vidět Natu, tak ho už z principu na místě odprásknu. Prý snižování stavů.

 

   Za dva dny jsem prožil již zmiňovanou návštěvu tety Iry. Mezi tím, proběhla situace, kterou jsem popsal v "kapitole" Kam s tím. Dva dny na to Nata zavolala a řekla mi, že její .... má rakovinu. Dva dny na to, mi přišel první dopis o tom, že jsem syčák. Dva dny na to mi přišel další dopis, že jsem syčák. 

   Nebudu zdržovat. Těch dopisů přišlo celkem pět. Začal jsem je okamžitě řešit, protože syčák nejsem a pokud bych byl, Nata by mi zmizela. Dnes už vím, že ikdyž syčák nejsem, tak jsem. Takový je totiž svět kolem nás. 

   Když si dnes vzpomenu na "beznadějné" situace na Ministrstvu vnitra, směji se. Byli jsme spolu a navíc jsem vše vyřešil. Tenkrát jsme se báli, že jí vyhostí. Slíbil jsem, že klidně unesu letadlo nebo zabiju paní Fialovou. Zatím to není potřeba. V těchto dnech mohu jen čekat, odkud přijde další špatná zpráva.

   Když jsme se v půli března potkali, druhý den začalo svítit slunce. Zima definitivně odešla. A svítilo celých 30 dní. Celou tu dobu jsme si říkali, že je to štěstí, že jsme oba nic takového nikdy nezažili a taky si pamatuji, jak jsem jednou řekl: a kdy tohle štěstí skončí? A ten člověk, který má tu ošklivou nemoc řekl, když Natu přijali na vysokou školu, což byl před tím nepřekonatelný cíl: a teď už bude jen dobře. Není. Je zima. A kašmar stíhá kašmar. A nepotřebný kus masa ťuká do klávesnice.

 

 Amigos peros 

   Láska je kurva. Nejsem si jistý, jestli je to pravda. Ale co je vlastně pravda? Miluju člověka, který není. Je to kurevsky kurevská pravda. Někdy si říkám, že je možné být někým. Ne.

   Po tom, co všichni odešli, zůstane člověk sám zbitý jako pes. A ani to mu nepomůže pochopit, proč se takové věci dějí. Ačkoliv cítí, že strach je jen chvíle před rozhodnutím, nesmí se ptát.

   Dostal jsem zprávu. Že jsem stále tím Pjéťou. Ale zabít ho je tak snadné. Mnohem snadnější, než ho držet při životě. Udělal bych cokoliv, jen kdybych věděl, co dělat mám. Láska je. A je zlá. Kdo jí nepoznal, je mu líp. Je ti líp? 

 

Kroky do tmy

   Kdyby mi mělo být tak, jako cely dnešní den, nevydržela by pumpa. Poslední dobou my srdce tluče jako blázen a nepřestává ani když chci spát. Jsem na své srdce naštvaný. Budí mě, nemůžu pak usnout a nemám pak sílu se stát vším možným na světě a ještě u toho uklízet, mýt nádobí, vařit, odpovídat na dopisy, sepisovat odvolání, scanovat knížky na práva a ještě se u toho snažit něco naučit.

   Zkoušel jsem se tu /tuším/ supraventrikulární paroxysmální tachykardii využít k tomu, abych dosáhl času k přečtení mnou předpokládaných cirka šedesáti knih. A to do května. Protože mi při reálném lidském vytížení vycházelo, že bych musel číst snad i při spaní, nemožnost spát se mi zdála být na první pohled výhodná.

   Jenže když ta potvora buší tímhle způsobem, tak se navíc trochu dusíte a vlastně vůbec cítíte se být vším jen ne soustředěným čtenářem Peregrinových úvah o logice. Proto jsem vymýšlel "lepší" způsoby, jak TO stihnout. Budu si to nahrávat a pak si to pořád pouštět, kdykoliv to bude jen možné. Využil bych tak maximálně možného času, kdy mozek poslouchá a jakž takž vnímá. Dokonce i teď, kdy mi srdce moje nedá spát. Ve špatných situacích si totiž bezvadně pamatuji. Cimrmanova metoda úlekem.

   Taky špatně. Asi déle bys to nahrával, než bys to pouštěl. A umluvil by ses k smrti. Jo, hochu. Budeš si to muset přečíst. A hodně rychle si zase sehnat Trimepranol nebo tak a definitivně zahodit ty smradlavé cigarety. Jinak nebudeš jurist. A Nata zůstane v kameni. A tak jsem se rozhodl zariskovat. A dobít se na podlahu. Pak už to nejde níž a záleží jen a jen na tom, jestli se mi bude chtít vstát. Doufám. Další možnost už nikdy nepřijde.